Dneska to měl být odpočinkový den. Dojet do Dalatu, tam chvíli strávit a pokračovat dál s tím, že se ubytuju už v pět, tedy minimálně o hodinu dříve než normálně. Vše vycházelo pěkně, než jsem se rozhodl odbočit z asfaltky. Následovaly dvě off-road hodinky, z nihž ta druhá byla obzvláště vypečená a je vedoucím kandidátem na titul Nejhorší hodina ve Vietnamu.

Ale pěkně od začátku. Ten byl krapet pozdní, protože jsem vyrazil až po osmé. Do Dalatu se jelo pěkně, krajina byla zpestřena fóliovníky, ze kterých se vinula vůně chryzantém.

Když jsem projížděl samotným Dalatem, tak mne v něm nic až moc nezaujalo a tak jsem se stavil jen u jezera a u velkého zlatého Budhy. Asi ne pět minut poté, co jsem dorazil, přijeli dva autobusy ponejvíce Rusů a jak jedny odjížděly, tak druhý zase přijížděly.
Z Dalatu se chvíli motám, ale nakonec trefuji tu správnou silnici i další odbočky a už si to vrčím borovicovým lesem na břehu vodní nádrže.

Krásná silnice, minimální provoz. Pohodička. Stavuji se na jídlo, z tabule vybírám něco, co má podobný název jako včerejší kachna a čekám. Mezitím je mi donesena polévka, kterou tu většinou dávají k jídlu automaticky a tentokrát je mi tu nechán i kotlík, ať si dolévám. Měl jsem nakonec tři misky, ale to už mi na stole ležel kus bambusu převázaný na koncích gumičkama a vedle toho miska se směsí rozdrcených sezamových semínek a arašíd. Když jsem odklopil vrchní díl, tak na mne koukala rýžová “tyč”. Moc jsem nepochopil, k čemu byly ty hůlky, protože to bylo tužší a já si vždy kousek utrhl prsty. S těma oříškama to chutnalo jak ne tak sladký turecký med. Pochutnal jsem si, ale ještě že jsem se najedl té polévky.

Stále jsem pokračoval po pěkné cestě, pro zpestření projel mrakem, občas serpentýnky, pak ale v jedné vesničce přišla křižovatka. Asfaltka pokračovalaa rovně, do leva vedla nezpevněná cesta a google mi ukazoval, že tady cesta končí. Šel jsem se zeptat a do města, kde jsem chtěl přespat prý vede ta polňačka. Že je prý nahoru dolů. Ze začátku to šlo, dokonce jsem si užíval rurální atmosféru.

Pak ale cesta přešla spíše do stezky s brody a vrcholem byla extra prudká klesání na povrchu poničeném vodní erozí. Poprvé jsem skůtr položil po brodu co je na fotce. Vody bylo tak do půlky kol a já nejel dost rychle, abych plynule vyjel a pak jsem se plácal při výjezdu. Pak několikrát při těch sjezdech a nakonec při posledním brodu, kdy jsem to s rychlostí zase trochu přehnal, protože tok byl trochu širší a já nechtěl uváznout uprostřed. Nebál jsem se ani tak o sebe, protože to všs bylo při extra nízkých rychlostech, ale o motorku. Kdybych tady někde uvízl nebo píchl, tak nevím co bych si s ní počal. Naštěstí to přežila, i když odpadlo zrcátko a ohnula se mi páka na řazení. To řazení je blbý, protože, hlavně pro podřazení, musím zastavit a cvaknout pedálem rukou. Ze začátku jsem tedy jel stále na dvojku a pak na trojku. Myslel jsem si, že problémy skončily, když jsem se dostal na asfalt, akorát když přišla tma, ale ukázalo se, že přes řeku není most. Spím tedy na břehu. Před chvílí na druhém břehu troubily dva skůtry a já si potvrdil domněnku, že tu bude přívoz. Ráno uvidím, jak to funguje přes den. Zítra hodlám zajet do jedné z mnoha dílniček, které jsou při cestě, aby mi povolili šroubek u zrcátka aby šlo nasadit, bouchly kladivem převodovky, ale hlavně se budu držet asfaltu 🙂