Tak to vypadá, že jsem spal přímo (nebo velice blízko) čáry, která rozdělovala Severní a Jižní Koreu Vietnam. Až do pozdního odpoledne byla cesta opět samá zatáčka a krpál. Popravdě, už v tom nenalézám takové kouzlo 🙂 Před pátou hodinou se ale cesta zničehonic narovnala a já svištěl s větrěm v uších. Taková svoboda! Už žádné brždění co sto metrů. Začalo se i vyjasňovat, ale já spěchal na jídlo a ubytovat se. Zítra tu beztak pojedu nejspíš ještě jednou. A to už bude určitě pěkně jasno a super viditelnost…

Ráno jsem využil toho, že jsem měl ze sedla sundanou krosnu a vylil do nádrže jednu z petek. Ručička hnedle ukazovala plnou nádrž 🙂 Flašku jsem dal bokem, že ji dám do baťůžku později, ale pak jsem na ni zapomenul, takže tu na mne zbyde nechtěná památka na další milión let.

Ráno byly ještě vesničky klidnější a tak se dalo i fotit. Asi by to šlo i později, ale byly si všechny dost podobné a tak jsem se realizoval hlavně v těch prvních. Ještě se dokopat fotit lidi, to bude horší.

Zima už kupodivu moc nebyla a to i díky absenci větru. Kolem poledne, kdy to vypadalo, že se začne vyjasňovat, jsem dokonce sundal větrovku, rukavičky a čepici. To asi na půl hodiny, pak zůstala zastrčená jen ta čepice. Zítra to nicméně vypadá, že pojedu jen v jednech kalhotech a ty spací, ve kterých jsem jel včera a dnes, půjdou ráno do baťohu.

Že by tu někde někdy Američani schazovali chemikálie na odlistění už není patrné. Jedno maličké místečko jsem viděl předevčírem, ale říkám si, jestli tam něco neprovedli sami Vietnamci.

Pomalu jsem se blížil ke krasové oblasti Phong Na a tak se vápencové skály objevovaly stále častěji a postupně nabíraly na kráse.

Takhle to vypadalo za mnou těsně před tím, než jsem se dostal s nekonečných serpentýn. S tím co bylo přede mnou se vytasím až zítra. Snad bude počasí přát.

Po rovince, to se to pádí. To Tai Gátu, kde jsem odbočil podle cedule ukazující na hotel do Phúr Trachu to bylo ještě asi 20km. Zítra mne čekají místní jeskyně. Mám v plánu dvě. Pohádkovou a Phong Nha, která je v UNESCO. Jsem zvědav, kolik ta, bude lidí. Vzhledem k tomu, že jsou svátky, tak málo asi ne. Každopádně to chci stihnout dopoledne, abych se vyhl Rusům, které by se mohly od pobřeží svážet autobusy.

Jestli si říkáte, že jsem toho dneska mnoho invenčního nenapsal, tak to neslyšíte to šílené vietnamské karaoke co já. Už jen, aby do toho začali výt psi. Vypadá to, že místní tenhle způsob zábavy milují, protože jsem ho slyšel i minulé dvě hotelové noci, to se ale dalo poslouchat, ne jako tohle. Včera v divočině byl naštěstí klid. Buď se budu muset vyhýbat obydleným oblastem a nebo to týden vydržet. Anebo vytáhnu špunty do uší. Snad se “zpěváci” brzy unaví. Chtěl jsem napsat “Kdyby se to jen nesnažili hnát tak do výšek”, ale momentální expert je neposlouchatelný ve veškerém rozsahu. Jo a dcera majitele hotelu mluví obstojně (po třech letech) česky, takže jsem nemusel tentokráte pantominovat a stačilo říct, jestli by nebyl ručník. Potěšilo to. A když jsem se zeptal, jestli mají pivo, tak se zeptala – jedno? Jako by jich průměrný Čech před spaním potřeboval pět 🙂