Dny kdy mi bylo chladno jsou pryč. Dneska jsem se málem uvařil. Chodit po památkách v tomhle vedru a ještě k tomu krátce po poledni asi moc chytré není. Ono už to vedrem zavánělo v osm ráno. Na motorce je to ok, ale na vyhřáté dlažbě je to jak na jiné planetě.

Po probuzení jsem si šel sednout na molo a chvilku koukal na hladinu Tonkinského zálivu. Pak jsem zaregistroval, že se začínají vracet rybáři na těch legračních kulatých loďkách a šel se na ně podívat víc zblízka.

Fakt by mne zajímalo, jak se na tomhle dostanou přes první vlny. Tak brzy asi nikdy vzhůru nebudu a tak se to ani nedovím. Musí to ale připomínat scénu z Trosečníka, i když tady jsou jen malé vlnky. Připadlo mi, že každej něco dovezl, ale plné bárky rozhodně neměli. Na pláži už čekali dvě paní s malou váhou. Já zahlédl jen nějakou změť, což mohly být chobotničky a jen dvě větší ryby.

Do Hue jsem dorazil až v jednu. Cesta sem vedla po silnici, která je na mapě označená jako Road without Joy (něco jako Neradostná cesta). Nevím jestli je k tomu nějakej válečnej příběh, ale je fakt, že to byla hodně nudná pasáž. V Hue parkuju u Citadely, což je jediná památka, kterou ve městě navštěvuji. Vstupné je 150k, což podle mého neodpovídalo vnitřku. Nic moc mne tu nenadchlo.

Možná to ale bude tím vedrem. V tom já prostě nefunguju. Cestou k pagodě Thien Mu jsem se stavil na ledovou kávu, abych se dostal zase do pohody.

Pagoda nebyla nijak obrovská, ale mně se tu líbilo více než v Citadele. A to to tu bylo bez vstupného. Rozkvetlé záhony, svatyně, auto ve kterém se odjel jeden mnich upálit, ale hlavně pěkné bonsaje. No a nechyběly ani ty žluté kytky, kterých se tu před dvěma týdny převážely plné náklaďáky.

Bonsaje mívají v budhistických areálech často a myslím, že Vietnamci obecně, mají dřevo rádi. Před jedním ubytováním měl třeba majitel obrovskej pařez a každej, kdo tam přijel, tak se k němu šel podívat a uznale pokyvoval hlavou. Moc rušné místo to nebylo, takže ti všichni byli dva lidé, i tak to ale na mne udělalo dojem.

Byl odsud i pěkný výhled na Vonící řeku (Song Huong), podél které jsem pak pokračoval. Od silnice jsem pak zahlédl další pagodu a vydal se k ní. Ta už byla očividně modernější, protože se skládala z betonových bloků. Hezký malý areálek v čínském stylu, kde se ale nedalo moc fotit, protože nebylo mnoho místa a slunce už vrhalo dlouhé stíny. Napojil jsem se opět na tu nejhlavnější silnici a jel a jel, až jsem dojel k malému zálivu Cau Hai, kde jsem, před městečkem Phú Loc, zastavil na večeři a přespání.
Zítra mne čeká průsmyk Hai Van a městečko Hoi An.