Dopoledne jsem stihl vodopády, co jsem chtěl vidět už včera, jen zabraly trochu víc času než jsem čekal a nějaká úžasná podívaná to bohužel nebyla. Další zdržení přišlo v podobě kontroly policie (nebo spíš vojáků) a následného doprovodu zpět na asi 15km vzdálenou křižovatku se vzkazem, že po silnici přiléhající ke Kambodži jet nesmím. Trávení se naštěstí drželo a poté, co jsem přes den konzumoval jen kokos a cukrovou třtinu, jsem mu naložil špek, malou kotletku, vajíčko, tofu a rýži. Tak jsem zvědav jak ráno.

Dva vodopády, které jsem chtěl navštívit, jsou sice od sebe asi 10km, ale nalézají se ve stejném areálu. První byly Gia Longa. Gia Long byl císař, který se tu s konkubínama rád koupal a tak jsem si tu zaplaval i já, bez doprovodu. Vodopád je na fotce vidět za mnou, takže za současného stavu vody celkem fraška. Pokoupání ale příjemné.

Vodopády Dray Sap byly hezčí, zas tu ale byli lidi. Dalo se jít jak nad ně tak i pod. Právě kvůli skupinkám mne ani nenapadlo se jít do vábivé vody vyčvachtat. Tady v tom počasí, se člověku chce po deseti minutách zase zpátky do vody, jak v srpnu.

Šance, že by lidé odešli, byla prakticky nulová. Jelikož se blížilo poledne, tak zrovna začínali s přípravou jídla.

Popošel jsem tedy dál a našel si místo pod uzavřeným provazovým mostem. O pozvolném břehu tu nemohla být řeč. Ze šutru (skály) na břehu přímo do hloubky, kde nedošáhnu. Pěkněj ďůlek to tady musí být, když kousek na každou stranu jsem pěřeje.

Na cestě, která se má později opět napojit na Hočiminku, konečně zjišťuji, co se to tu pne na kůlech. Předevčírem mne to donutilo zastavit, jestli to není náhodou chmel, ale listy byly úplně jiné.

K nalezení odpovědi mi pomohla odpověď na otázku, co to tu suší před baráky. Jednu kuličku jsem si vzal, sníst jsem se neodvážil a tak jsem jen promnul v prstech, čichl a nic. To už ke mně přišel vesničan a zdálo se mi, že se mi snaží říci, co to je. Prořezávám kuličku nehtem palce, čichám a je to jasné. Pepř. Usmívám se na chlápka že už vím on na mne a jedu dál.

Při pauze na ovocnětekutý pozdní oběd se rozhoduji sjet z Hočiminky a jet po silnici, která se dotýká hranic s Kambodžou.

Kopečky jak na Pálavě, ne moc provoz a tak první kilometry rozhodnutí určitě nelituju.

Silnice ale není všude dodělaná a jsou tu dlouhé úseky jen po uválcované ploše, kde jsou náklaďáky schopny zvířit neuvěřitelné množství prachu a kde už se tak pěkně nejede. Stále je ale po čem se koukat. Při jednom takovémhle ohlédnutí vidím někoho v uniformě, jak na mne od baráčku mává. Bohužel to není mávání alá štastnou cestu, ale spíše “pojeď zpátky”. Myslím, že bude chtít jen vidět pas, ale první dojem je, že mne jen chtěl pozvat na vodu (později dokonce nabídl i pivo). Když naznačuji, že už bych jel, tak se vysvětluje jeho časté telefonování. Ukazuje na své dvě hvězdičky na výložkách, a že to je na mne málo a domlouvá se s někým, kdo má víc. Ten někdo není ochoten sem dojet a tak gestikulace míří na mou motorku. Až teď si všímám, že on tu žádný dopravní prostředek nemá. Rovnám krosnu na štorc, aby se na sedlo vešly dva, uniforma jde za řidítka a já za ni. Úplně mne drásá, jak vytáčí motor a zároveň se při každém rygolu bojím, že prorazíme zadní pneumatiku. Dvakrát cítím, že jsme narazili na ráfek. Těžkej zadek je těžkej zadek. Konečně dorážíme na něco jako stanici. Nadřízený má chytrý telefon s překladačem a tak se dozvídám, že v této oblasti být nesmím, a že se mnou dvojhvězdička pojede až na křižovatku, kde mám odbočit. Tentokrát jede on na své a já na své. Na křižovatce se loučíme (všichni totiž byli milí) a já zaplouvám do prvního ubytování co vidím. Celé to handrkování totiž zabralo skoro hodinu a už se začíná stmívat.

Zítra budu chroupat kilometry a rád bych se dostal až k tunelům Chu Chi, které jsou kousek nad Saigonem