Mám za sebou severní část Delty a co se silnic týče, tak docela rozdíl oproti oblastem nad Saigonem. Vypadá to, že tady výstavba probíhala v době, kdy si ještě místní lídři moc nedokázali představit, že každý bude mít motorku a někdo i auto. Vozovka je tak relativně úzká, akorát tak na dvě auta a motorku. Oproti jiným místům jsou tu mosty zhusta užší než silnice, což bývalo opakem. Dlouhatánské úseky bez jediné zatáčky jsou prakticky nepřetržitě lemovány domy nebo stánky. Provoz celkem hustý.

Google tu nemá moc přehled o kvalitě cest a tak vás klidně navede na prašnou cestu, kde byste měli s autem problémy. Já ráno začínal asi 30km úsekem po celkem slušných prašandách, kde se dalo místy jet i 40km/h.

Jak jsem čekal nekonečné horizonty s lány rýže, tak těch bylo jen pár a k nekonečnu měly celkem daleko. Cestu často lemovaly různé stromy, palmy nebo baráky a tak čistých výhledů na vedle protékající řeku moc nebylo. Tenhle je třeba z nábřeží města, kde jsem si ovocnou stravu zpestřil liči. Paní mi ho do sáčku naházela 1,2kg a kdybych ji nezastavil, tak by pokračovala bez problémů dál. A to jsem chtěl původně jen tak pět kousků. Po kokosové snídani tedy kilo liči, zbytek jsem si nechal na večer.

A tohle jsou ty lány, které jsem si zhruba představoval. Uvidím, jestli jich na jihu bude více. Někde tu rýži pěstovat musí.

Večerní převoz přívozem do Tan Chau. Vzadu na lodi gákaly (nebo co za zvuk dělají) krásné bílé husy. Jak bylo narváno, tak jsem zahlédl jen dvě hlavy a na fotku to bohužel nebylo. Jako oslí můstek k tomu, co jsem dneska viděl převážet na motorkách ale dobrý. Takže, ráno – celoskleněná vitrína metr na metr, poledne – tři metry dlouhá a asi dva cm tlustá fošna, která téměř škrtala o vozovku a večer – regulerní velká lednička v originál krabici z obchodu (na stojáka).

Řekou, přes kterou jsem se vezl byl Mekong. Čekal jsem ho širší, ale k moři to ještě kousek má. To mne čeká až při návratu do Saigonu.

Ubytoval jsem se kousek před dalším přívozem, tentokrát do Chau Doc a zajel si na večeři. Krosnu jsem nechal na pokoji a byl to zvláštní pocit. Zadkem jsem mohl dozadu šoupat jak jsem chtěl a baťůžek tížil celou svou vahou ramena. Za tmy jsem ujel asi dva kilometry a konečně našel místo, které určitě vypadalo jako stravování. Mnohokrát jsem si totiž nebyl jistej, jestli lidi doma jen nevečeří. Naznačuji, že bych něco snědl a paní odklopuje z hrnce poklici, pod níž jsou krásné velké knedlíky. Doufaje, že budou ovocné, si dávám dva, jeden stojí 10k. Nedostávám ani talíř ani náčiní k jezení, jen dva kousky v igelitu a tak to jím jak hamburger. Nikdo se divně nedívá, tak je to asi správně. Sladké těsto posunuje mé doufání do reálných zón a přemýšlím, co za místní ovoce najdu uvnitř. Žádné. Bylo tam maso a na tvrdo uvařený žloutek. Ten se mi z prvního kousku vykutálel na silnici a u druhého už jsem si dal pozor. Celkem dobré.

Pak jsem se šel podívat ještě po nějakém ovoci a pivu. Hledal jsem avokádo, které jsem si dal před spaním předminulou noc, ale místo toho jsem skončil s mangem a dvěma neznámýma kouskama. První vypadal trochu jak artyčok a vevnitř měl bílou sladkou dužninu a tvrdé velké pecky, druhý jako něco mezi mangem a avokádem, také měl sladkou nešťavnatou dužninu, ale jen jednu malou pecku. Nejvíc jsem se zapatlal od zbylého liči.

Zítra chci dojet do Ha Tien. Na celodenní jízdu je to moc blízko a tak uvidím, jestli zalelkuju někde po cestě anebo jestli se nalodím na loď na ostrov Phu Quoc. Spíš to bude ta první varianta.