Tentokrát už beze mne, který jsem v osm vzlétl z letiště a o pár minut později už byl mimo tvůj vzdušný prostor. Podařilo se mi nikde nebloudit, jen ulicí, kde byla půjčovna motorek jsem musel projet čtyřikrát, než jsem to našel. Asi i díky neděli byl pohyb po Saigonu bez větších problémů. Když se člověk pohybuje v proudu ostatních, tak ta situace také nevypadá tak drsně jak pro chodce.

S vědomím toho, že mám na 50km téměř celý den jsem nikam nespěchal, ale i tak jsem vyrážel chvilku po deváté. O pár kilometrů dál jsem se stavil na kávu a poslední polévku pho. Platil jsem nehorázných 60k a to si původně říkali o 70, tedy téměř dvounásobek toho, na co jsem byl zvyklý. Od doby co jsem vjel do oblasti delty Mekongu, jsem si po pár dnech úplně přestal dávat kafé šua. Poměr mléka a kafe se tu totiž obrátil a tak to chutnalo jako studené kondenzované mléko. Také tu kafe automaticky sladí. Vietnamci si tu také v drtivé většině dávali kávu bez mléka. Také se tu servírovalo pokaždé přímo do sklenice a čaj rozhodně nebyl pravidlem. Když už konvičku přinesli, tak bez skleničky. Počítalo se s tím, že si nejdřív vypijete kafe a pak trochu čaje.

O kousek dál jsem se zastavil na dva nápoje z cukrové třtiny proložené další kávou. Tady to zas bylo o fous levnější než jinde a k tomu stánek patřil velice příjemné paní. Už by někdo mohl objevit rybku překladatelku ze Stopařova průvodce galaxií, cestování by pak bylo ještě příjemnější. To už jsem byl prakticky v Saigonu, kde jsem nejprve zamířil do čtvrtě Cholon, kde bylo několik chrámů kousek od sebe. Je tu početná čínská komunita, takže v ulicích se prodávaly kostýmy draků a svatyně byly zdobeny čínským písmem. Budovy samotné byly naprosto zapuštěné do okolní výstavby, takže nijak nevyčnívaly a všiml jsem si jich pokaždé až pár metrů od nich.

Ze stropů tu visely spirálovité vonné tyčinky, na kterých byl lístek s přáním (nebo modlitbou). Vypadalo to zajímavě, jestli to funguje, nevím.

Další popojetí bylo ke Svatyni nefritového císaře, která byla oproti předešlým jiná díky velkým sochám a jezírkem s želvičkama.

Stále jsem měl spoustu času a tak jsem si zajel na nábřeží, kde jsem na břehu řeky Saigon udělal “závěrečnou” fotku. Po 4925 km je jen jedna z 1592.

Vrácení motorky naprosto bez problémů. Tak nějak jsem čekal, že budou chtít nějaké peníze za prasklou kapotáž a poškrábanej světlomet a nic. Z pocitu viny si přes ně alespoň objednávám taxíka na letišti a beru si kontakt na jejich partnera v Hanoji.

Na letištích jinde po světě jsem si už několikrát uvědomil, jak je to pražské super. Odbavení jde rychle a k bránám je to kousek. Na saigonském letišti byly vzdálenosti také krátké, ale fronty bohužel ne. Stejně jako v Praze, jedno odbavení, jedna bezpečnost a jedna pasovka, ale tady to vyšlo akorát na dvě hodiny. Ne kvůli tomu, že by dělali nějaké obstrukce, ale bylo prostě jen otevřeno málo “okýnek”.

Na trase do Abú Dabí, kde se dá na noc trochu natáhnout, máme na palubě českého letušáka. Ptám se, jak se k práci pro Etihad dostal a prý dělal pro TravelService a pak se zúčastnil výběrového řízení v Paříži. Český pas na to bohatě stačí. Přes uličku sedí další Češi a o dvě řady za mnou také. Posádka je asi národnostně bohatá, z hlášení se totiž dozvídám, že je možné se domluvit 13 jazyky.

Teď už raději řídím budíka, abych nezaspal let do Londýna a na pár hodinek si ještě zdřímnu.