Ve středu, chvíli po jedné hodině, vyrážím. Chtěl jsem sice vyrazit dřív, ale budík jsem si nenařídil a biohodiny mne vzbudily až v jedenáct. Na kopečku v Letňanském lesoparku to ještě nevadilo.

Mezi Dolníma Počernicema a Dolníma Měcholupama vedla celkem pěkná asfaltka alias cyklotrasa A44. V Horních Měcholupech se pak pilně stavělo. Naproti sobě tu jsou projekty od Ekospolu a CentralGroupu.

Prahu přestávám obíhat až na dvacátém kilometru, kde na Dobré Vodě přebíhám Botič a mířím do Křeslic.

V Průhonicích už se začínají projevovat důsledky mého pozdního startu. Kapli Panny Marie fotím téměř za tmy a o kousek dál už si občas bliknu na cestu, abych nestratil značku. Ještě o kousek dál se cesta mění na polní a tak to radši balím. Ke spánku si vybírám posed, je teprve půl šesté a tak se zabavuji poslechem rádia. Usínám někdy po desáté.

Posed vypadá na fotce hůře než ve skutečnosti, což ovšem neznamená, že bych se vyspal nějak do růžova. Je mi zima, ale je třeba běžet dál, do lesů.

V lesích kolem Panské skály se běželo pěkně a asfaltička mne dovedla až do Týnce nad Sázavou. Tady jsem si chtěl dát něco k snědku, ale žádnou otevřenou hospodu jsem po cestě neviděl. Vyjímkou byl stánek s klobásama a párkama v rohlíku, já se ale těšil, že si sednu někde do tepla.

Historie hradu v Týnci sahá až do 11.století. Já při hledání restauračního zařízení nalezl v podhradí alespoň pěkný domek.

Vlastně hned proti hradu stojí kostel sv Šimona a Judy a vedle něho pěkný Mickův dům. Ten si tu nechal v roce 1899 postavit mlynář a místní zastupitel Jindřich Micka. Momentálně se mu opravuje krásná sgrafitová fasáda a jestli se i zbytek podaří tak pěkně jako čelo, tak to bude paráda.

Těsně před vyběhnutím z městečka míjím ještě školu a zvoničku. Začínám se cítit unaveně a je mi jasné, že bych se měl najíst. Doufám, že u Konopiště něco bude, už je to tam jen pár kilometrů.

Na parkovišti pod zámkem bylo vše zavřeno a tak jsem pojedl alespoň pomerančovou tyčinku co jsem dostal k narozeninám a pomocí dalšího dárku trochu dobil hodinky. Oboum nám ta trocha energie pomohla a mohli jsme pokračovat, kvůli zimě beztak nešlo sedět o mnoho déle. Jen o pár set metrů dále byla otevřená zámecká restaurace. Teplotní šok při vstupu se projevil na brýlích i na čočce objektivu. Pod vycpaným jezevcem jsem si dopřál výborné bramboračky. Interiér byl vyzdoben jak se na Konopiště patří a podle té polévky bych řekl, že se nemusí stydět ani za kuchyni.

Pohled na rybník žádná sláva. Sousoší upomínající na selské bouře. Pohledy na věž z nádvoří.

Na malém nádvoří byla po zdech spousta erbů, k nimž bohužel nemám žádné povídání.

Moc jsem se kolem zámku nezdržoval a utíkal zase dál. Po polévce jsem se sice cítil lépe, chlad ale stále nepříjemně dotíral.

Uprostřed asi nejtypičtější záběr zámku. Vpravo pak socha Poseidona. Cestou do Benešova se musela ještě přejít celkem rušná silnice bez přechodu a k nádraží to pak už byl jen kousek. Autobus naštěstí jel za chvilku. Jak já se těšil do tepla.