Naprostá většina lidí, absolvujících EBC (Everest Base Camp) trek, má v plánu si vyšlápnout na Kala Patthar – kopec nad ubytovnama v Gorak Shep, ze kterého je pěkný výhled na Everest. Je otázkou, co je vyvrcholením celého toho několikadenního snažení, jestli Základní tábor anebo Kala Patthar. Zatímco z ďolíku Základního tábora toho zas až tolik vidět není, tak Kala Patthar nemá ledové útvary a hlavně mu chybí aura historické důležitosti. Já měl naštěstí čas na obě tato místa, tento článek bude ale jen a pouze o Kala Patthar.

Hodinky s měřením jsem tentokrát zapl na vrcholu a měřil si tak sestup. Ten trval i s půlhodinovou pauzou na kochání se, skoro dvě hodiny a byl dlouhý 2,3km.

Když jsem na apríla přišel z Dughly do Gorak Shepu, tak bylo teprve hodinu po poledni. Nejdříve jsem poobědval a pak vyrazil ven. Cíl byl nejasný. Buďto Základní tábor Everestu anebo Kala Patthar. Tři věci rozhodly, proč jsem se po pár set metrech rozhodl pro druhou možnost. Tou nejdůležitější bylo bahno z tajícího sněhu. Počkat na ráno, až bude umrzlo znělo jako dobrý nápad. Druhou bylo počasí. To vypadalo celkem přívětivě, žádná obrovská mračna, která by bránila výhledu (kdo ví, jak to bude zítra). No a tou poslední bylo, že jsem si na pokoji zapomenul hůlku, bez které se půjde líp kratší cesta přímo nahoru a pak dolů, než delší s malýma kopečkama.

Mraků naštěstí moc nebylo a tak jsem Everest nemusel vyhlížet moc dlouho.

Tím, že jsem se pro výstup rozhodl až po několika minutách chůze, tak jsem se ani neobtěžoval hledat oficiální cestu a dal jsem se raději svahem přímo nahoru. Moc dlouho netrvalo a dával jsem si dlouhou pauzu. Ne že bych se vyčerpáním nemohl hýbat, ale tím, jak jsem nabíral výšku, tak za mnou, zpoza masivu Nuptse, začal vyrůstat Everest. Našel jsem si místo v závětří na sluníčku a jen jsem se kochal. Času jsem měl dost, takže žádné stresy.

Záběr se dal komponovat, že Everest vyčníval, skutečnost ale byla krapet jiná.

K tomu, abych se zvedl, mne donutila až plíživě narůstající oblačnost a obava, že bych mohl přijít o lepší výhled z vyšších pater. Nalevo od sebe jsem zahlédl skupinku lidí, která právě scházela dolů, tam tedy musí být někde cesta. Na můj vkus trochu daleko a tak se škrabu kamenným polem, které končilo až těsně pod vrcholem. Na ten sedám pár minut po čtvrté hodině.

Vrchol Kala Patthar krčící se pod Pumori.

Oproti včerejšku nad Chhukhungem, je toto pěkná špička a ne plošina, musím si teda dávat i trochu pozor, abych se nezřítil, severozápadní strana je totiž dost strmá. Kromě vlaječek je tu i stožár s malou meterologickou stanicí a web kamerou, která je namířená na Everest. Kupodivu nikde ani noha, což požitek z výhledu ještě zvětšuje. Důvodem, proč se sem nikdo nevydává musí být oblačnost pode mnou. Z údolí to musí vypadat, že výhled nebude stát za to.

Nahoře sice bylo stále jasno, dole už se ale pomalu začínala vařit mlha.

Jestliže jsem měl včera problémy s identifikací vrcholu, tak tentokrát mám podobný problém s dosaženou výškou. Na to, že to je asi nejfrekventovanější výstup v Himaláji, tak je to překvapivé. Čísla se totiž různí. Nejvíce rozšířených je 5540 metrů. Wikipedie pak uvádí, že tato hodnota se vztahuje k vrcholu o kousek níže, který je skutečný Kala Patthar. Vrchol, na kterém jsem stál já asi (opět) oficiální jméno nemá, ale tradičně se mu říká Kala Patthar. Jeho výška je 5644 metrů. Pod heslem o webové kameře, zase wikipedie tvrdí, že je umístěna ve výšce 5675 metrů. Aby toho nebylo málo, tak hodinky mi naměřily maximální výšku 5701 metrů.

Tři mapky s GPS záznamem mého sestupu z Kala Patthar. Na prvním je s vrstevnicema. Moc si nevybavuji, že bych se vracel na vrchol, takže předpokládám, že hodinky byly ze začátku trochu zmatené. Tečkama je vyznačena pravděpodobná skutečná trasa. Na druhém je zelenou barvou vyznačená (hodně) přibližná trasa mého výstupu. No a třetí ukazuje i okolí.

Různé údaje o výšce jsou celkem běžné i u jiných vrcholků, takže údaje, které jsou třeba na fotce pod tímto odstavcem, možná nejsou moc pravdivé. Rozdíl je, že u jiných vrcholků se hodnoty liší je o nějakých 10-20 metrů a ne o 100 a více. I právě kvůli tomuto faktu, se mi zdá vysvětlení wikipedie o záměně vrcholu jako nejreálnější, a když se někdo zeptá, tak budu říkat, že jsem byl ve výšce NAD 5600 metrů. Hodinkám bych tentokrát zas až tolik nevěřil, protože jsem je zapl až na vrcholu a zkušeností, že jim někdy chvilku trvá, než se zorientujou, mám až až.

Výhled z Kala Patthar na východ.

Počasí se rychle mění a viditelnost prudce snižuje, naštěstí jen na chvíli.

Jak jsem pořád nikam nespěchal, tak se najednou začala z údolí valit mlha a já raději zahájil urychlený sestup. Za chvíli mne celého obklopila a zhruba v té chvíli, jsem ke svému překvapení, začal před sebou rozlišovat siluetu stoupajícího člověka. Jakožto rozumný a zodpovědně opatrný jedinec, jsem mu další stoupání, když jsme se potkali, rozmlouval, ale on si beztak stoupal dál. A dobře udělal. Mrak totiž nakonec vystoupal až někam kdo ví kam a bylo opět krásně jasno.

Na jedné straně Pumori a na druhé Nuptse s Everestem, to by si jeden hlavu ukroutil.

Jak se vypařil důvod spěchat, tak jsem se opět posadil a navázal na předchozí kochání se. Když jsem se otočil zpátky k vrcholu, tak jsem civěl na monumentální Pumo Ri, která na mne působila mnohem dominantněji, než Everest naproti. Ten dost schazovala vizuálně mnohem vyšší Nuptse. Postupem času, jak se začínalo šeřit a vyšel Měsíc, ale přišel důkaz, kdo je tady králem.

Chvilku po východu Měsíce se začalo loučit Slunce a připravilo mi zatím nejhezčí podívanou.

Jak se Slunce snášelo více a více za horizont, začaly vrcholky postupně zhasínat. I když se Nuptse držela statečně, tak nakonec podlehla a Everest zůstal rozsvícený jako poslední. Kdybych byl býval stále na vrcholku, tak bych ve zlatu měl i kousek Lhotse. Tuhle podívanou si užíval postarší italský pár, který kolem mne procházel chvíli poté, co přešel mrak, který vypadal tak beznadějně.

Na fotkách to tak nevyzní, ale fakt to byla paráda.

Poté, co ztmavl i Everest, jsem pokračoval dále do údolí. Po cestě to šlo pěkně rychle a tak jsem dorazil ještě za světla. Podle mapy měla být u Gorak Shepu dvě jezírka. Ta byla nejspíš zamrzlá a pod sněhem, protože jsem žádná neviděl. Z důvodu mrazu tu nefunguje ani žádné potrubí, ať už ze studny či do umyvadla. Zatímco o kousek níže lidé natahovali každé ráno hadice do potoka a zapínali čerpadlo, tak tady se voda nosila ze studánky. Na tu jsem narazil po sestupu kousek před ubytovnou. Stáli u ni tři chlápci, vedle sebe tři barely a uřízlou pet lahví je naplňovaly. Díra v ledu byla tak akorát na tu flašku, očividně to každou noc zamrzá.

A na závěr opět vrcholové video. Po včerejším fiasku jsem se snažil raději mlčet 🙂