Poslední z trojice pětitisícovek byla Gokyo Ri. Po vyčeprávajícm přechodu průsmyku Cho-La, který jsem si moc neužil a zklámáním z ledovce Ngozumpa, jsem potřeboval něco, co mne psychicky zvedne. Fyzicky už jsem se totiž cítil unavenej a začínal se těšit na návrat. Z pondělního dopoledne se nakonec stal jakýsi vrchol celé cesty a to nejen díky spektakulárnímu výhledu, ale i díky stavu mysli. Výstupy mi tak pěkně gradovaly. Jít to v opačném směru, tak bych byl z Chhukhungu asi dost zklamanej.

Vedle jezera Dudh Pokari, na které jsem měl výhled z pokoje. Přímo nade mnou je Čo-Oju (o čemž nemám ani tušení), no a ten kopec po mé pravici je Gokyo Ri. Na fotce vpravo je pak vidět budova ubytovny kde jsem spal a také přechod přes potok, který napájí jezero.

Cesta na Gokyo Ri vede přímo pod oknem pokoje kde bydlím a tak tentokrát nemusím improvizovat. Chvilinku jdu podél zasněženého jezera a pak přecházím přes říčku, která ho napájí. Toto je také jediná část, která není zamrzlá. Jedním z důvodů, proč sem jet na začátku podzimu, jsou právě nezamrzlé vodní plochy. Toto totiž není jediné jezero. Podél cesty, která vede podle ledovce Ngozumpa, je jich ještě dalších pět. Podle původního plánu, jsem se chtěl podívat až k tomu nejvzdálenějšímu, s názvem Gyazumba Tsho, ale nakonec jsem zasněžený led neshledal natolik atraktivním, aby překonal mou únavu. Zůstalo tedy pouze u Gokyo Ri.

Mapka s trasou. Letecká mapa vpravo vypadá jako černobílá, ale je barevná, jen tu prostě žádné barvy nejsou.

Jakmile jsem došel k úpatí kopce, tak se z jedné jasné cesty, stalo několik méně jasných a tak jsem si vybíral tak, abych se co nejvíce vyhl sněhu a nešel dlouho do prudkých stoupání. Výhoda cest na kopce je, že se prakticky nemůžete stratit. Jedinou konkurenční cestou tu byla trasa k průsmyku Renjo, ta se ale držela u jezera a neměla tendenci moc stoupat.

Na vrchol to bylo 1850 metrů, které jsem zdolal za dvě hodiny a devatenáct minut při průměrné tepové frekvenci 117 tepů za minutu. Právě na tepu je pěkně vidět má pauza těsně pod vrcholem.

Snažil jsem se držet rovnoměrné tempo, jen s občasnýma pauzama na vydýchání. Už ve svahu začínalo být zřejmé, že pravděpodobnost osiřelého vrcholu není moc velká. Kousek pod vrcholem, jsem si na místě s pěkným výhledem na Everest, Lhotse a Makalu sedl s tím, že počkám, až se pár, co byl asi čtvrt hodinu přede mnou, dokochá vrcholem a začne sestupovat. Tato strategie bohužel nefungovala, protože se za chvíli pode mnou začali objevovat další lidé a ti nahoře ne a ne jít dolů.

Jako první se ukázal Everest s Lhotse. Na to, jestli vidím nebo nevidím Čo-Oju, jsem si musel počkat až na vrchol.

Už při té pauze jsem si uvědomil, že toto asi bude vrchol (co se výhledu týče) celé cesty. Everest byl sice o 15km dál, než z Kala Patthar, ale právě tento odstup srovnal měřítka, takže už na první pohled bylo jasné, který vrcholek je nejvyšší (alespoň tedy při pohledu na východ).

Čo-Oju na severu. Everest, Lhotse a Makalu na východě. Co je jinde nehraje žádnou roli.

Když se z vrcholu otevřel výhled na sever, kde měla být Čo-Oju, tak už jsem zase tápal. Nebyl jsem jediný, kdo nevěděl a jak se tak všíchni ptali (na vrcholku nás bylo asi osm), tak jsme se od jednoho průvodce nakonec odpověd dozvěděli. Začínám si tvořit teorii, že osmitisícovka se pozná podle jakéhosi malého mráčku nad ní, jakoby z ní vítr zfoukával sníh. Bude to chtít ještě někdy prověřit, ale tady to tak bylo.

Koho by zajímaly i jiné vrcholy, tak tady jich pár je.

Vrchol Gokyo Ri neměl jasný špičatý vrchol jako Kala Patthar, jednalo se o asi 150m hřeben. Hodinky se mi tu spletly tentokráte směrem dolů a naměřily 5352 metrů. Na mapě bylo 5360m a wikipedie ukazuje 5357 metrů. Jelikož se nejedná o mou první pětitisícovku ani o můj nejvyšší bod, tak na přesné hodnotě ani nezáleží, hlavní je výhled a ten byl špičkový. Naprostou většinu pozornosti jsem věnoval severní (Čo-Oju) a východní (Everest a spol) straně, šestitisícovky na jihu a na západě mi přišly naprosto nezajímavé.

K Čo-Oju se dá přiblížit ještě asi o osm kilometrů a to díky cestě podél ledovce Ngozumpa, na které jsou i tři další jezera. Kolem zbylých dvou jsem pak procházel odpoledne při cestě z Gokya.

Na Čo-Oju jsem se z nějakého důvodu dost těšil, asi za to může snadno zapamatovatelné jméno a možná i právě proto pro mne byla mírným zklamáním. V konkurenci tria Everest, Lhotse, Makalu, to má ale prostě těžké. Já si ji vlastně začal užívat až při cestě z Gokya, kdy mi jakoby kryla záda, a když jsem se večer před Machhermem ohlédl, tak to byla ona, která se se mnou, za ty zbylé osmitisícovky, loučila.

Teď koukám, že jsem na levé fotce opomenul flíček kolem červené vlaječky, ale opravovat se mi to už nechce, tak píšu alespoň tento omluvný řádek. Na druhé fotce pak je opět Čo-Oju.

Stejně jako na Kala Patthar, i tady jsem byl rád, že se mi zprovoznil Nikon. V terénu jsem měl větší důvěru v expozici, ale také se mi lépe komponuje s okem u očnice než s napřaženýma rukama. Po příjezdu, když prvních pár fotek prošlo Photoshopem, tak jsem byl ještě radši. Oproti kompaktu mi přišly takové jasnější, o jemnosti detailu ani nemluvě. Problém s nima je jediný a tím jsou fleky. Na čip (méně pravděpodobně na objektiv) se buď dostaly nějaké nečistoty anebo se na něm udělaly po vysušení malinké mapky, které jsou vidět na každé fotce s velkýma plochama. Typickým příkladem je modrá obloha, která je snad na každém záběru. Práci mi významně ulehčilo přednastavení retuší těchto flíčků, které ale zase párkrát ukously kousek hory, popřípadě přidaly malou skalku. I přes tyto problémy jsou fotky z tohoto stroje pro mne jasně lepší volbou.

Tohoto pohledu jsem se nemohl vynakoukat. Nejenom, že se Everest, Nuptse a Lhotse dostaly do měřítka, ale oproti Kala Patthar i krásně vyrostlo Makalu.

Jak jsem se tak koukal směrem k Everestu, tak mi vůbec nebylo jasné, jak jsem se přes ty hory mezi ním a mnou mohl dostat bez cepínu a lan. Ledovec Ngozumpa pak působil opačným dojmem a vypadal jen jako menší mělký ďolík, který je jemně zavátý sněhem, což tedy v tom měřítku s horama okolo i byl. Včera jsem si nějak nepatrně nepřipadal, ale odsud je pěkně vidět, jaká mrňka v krajině jsem byl. Za to teď, na vrcholku, se všema těma obrama v úrovni mých očí, si i já připadám nějaký větší.

Veškeré trápení z přechodu Cho-La a ledovce ze včerejška a předvčerejška je zapomenuto. Stálo to za to.

Za ty dva týdny, jsem si oblíbil barevné vlaječky. Jestli si dobře pamatuji, tak kolem Annapurny byly vzácností, tady jich ale nedostatek nebyl. Když jsem si nad tím tak přemýšlel, tak odpovědní za to musejí být místní lidé. Rozdíl v počtu turistů mezi Everestem a Annapurnou zas tak velký nebude a jestli se liší typově, to si soudit neodvážím, ale i tak by to na vlaječky asi vliv nemělo. Když se člověk podívá na mapku kde kdo žije, tak je rozdíl zřejmý. Kolem Annapurny Gurungové a kolem Everestu Šerpové. Obě etnika asi mají k vlaječkám jiný vztah. Vliv také asi bude mít blízkost Tibetu. Ať je to jakkoli, kopečky vypadají s vlaječkama veseleji.

Tím, že byl vršek rozhlehlejší, tak tu přítomnost dalších lidí ani nevadila. Každý si užíval svůj vesmír aniž by se pletl do prostoru někoho jiného. Byl jsem až překvapen, kolik lidí jsem poté při sestupu předcházel. Samotný vrchol jsem opouštěl mezi prvníma, vypadalo to totiž, že jsme se všichni rozhodli vyjít na vršek zhruba ve stejném čase, tedy po snídani a pak, když jsem viděl, že scházejí i všichni ostatní, tak jsem si ještě na chvíli sedl a počkal až přejdou.

Ještě pár minut než přejdou lidi, poslední fotka s Everestem a zpátky domů, do Prahy, do Podolí, k piliňákům!

Připadal jsem si už jak zkušený horský mazák a tak jsem dolů téměř běžel. Předevčírem takhle podobně sestupoval jeden Francouz z Cho-La a já jen koukal a tiše mu záviděl jeho rychlost. On do toho ještě dost často sjížděl po zadku, čímž vymazával předešlé stopy a dělal mi tak cestu kluzčí. Tenkrát jsem se s baťohem do podobné akce bál a sjel si jen pár metrů, tentokrát, pěkně na lehko, už to vůbec nebyl problém. Postupně jsem tak předběhl všechny ostatní a připadal si jako mistr světa 🙂 V hlubším sněhu totiž ani nevadilo, když jsem stratil rovnováhu a dalo se tak jít opravdu na hranu.

Ohlédnutí za Gokyem při odchodu. Nízká prosklená budova na břehu jezera je jídelna, kde jsem večeřel a snídal, za ní je budova kde jsem spal a nad ní se tyčí Gokyo Ri. Dva černé fleky před budovou pod Čo-Oju jsou jaci. Já tu ale žádnou jejich karavanu neviděl, možná je zde mají jen na mléko.

Po rychlém sestupu mne pak v ubytovně trochu zdržela milá paní majitelka, která mi nabídla čaj zdarma, což nešlo odmítnout. Pořád si pamatuji, jak když jsem sem den před tím přišel, jak ukazovala na oči, a kde že mám sluneční brýle, že si musím oči chránit. Povídál jsem ji, že jsem si brýle vyměnil těsně před příchodem mezi baráčky, a že oči jsou v pořádku, ale kůže mi slejzá a odpadává. Ona na to, že kůže doroste, ale na oči je třeba si dávat pozor. A měla pravdu. Po dvou týdnech je kůže jako nová 🙂 Bez slunečních brýlí by těch posledních pár dní bylo utrpením a fakt jsem rád, že jsem si je vzal. Teď mne čekala cesta dolů, do nižších výšek a den na to už jsem sluneční brýle nepotřeboval. Příjemné rozloučení s velehorama to tady bylo.

No a na závěr opět video (s krycím názvem Kde je Čo-Oju?). Nevím jak se to stalo, ale jednou tam označím Makalu za Manaslu, což je samozřejmě blbost.