Knížku s podtitulem When staying put is not an Option (Když je nerozumné zůstat) jsem začal číst už loni a to někdy v době, kdy vrcholila uprchlická krize. Není to nic dlouhého, ale nějak čtivé to není. Jedná se vlastně o návod jak opustit své bydliště v případě, že se něco pokazí. Oproti jiným SHTF autorům není Fernando v tomto oboru pohým teoretikem, protože se rozhodl s rodinou opustit rodnou Argentinu a emigrovat do Irska.

Po prosinci 2001 se život v Argentině změnil. Bankovní účty byly zmraženy, úspory ukradeny, vylétla kriminalita a ceny se zdvounásobovaly každých pár dní. 25% nezaměstnanost také ničemu nepomáhala. Po několik let jsme se soustředili jen na to zákládní: vydělat peníze, zaplatit účty, obstarat jídlo. Na konci měsíce nám moc nezbývalo a my věděli, že ten další bude, kvůli 2-3% měsíční inflaci, ještě tvrdší.

Není to jen o opouštění země, ale i o případné evakuaci z důvodu živelné pohromy či jiné nepříjemnosti. V obou případech se dost projevuje fakt, že autor pochází z velké země a knížka je psána hlavně pro obyvatele jiné velké země – USA. Také se mi zdálo dost věcí krapet paranoidních, ale když to člověk bere vážně a opravdu počítá s tím, že se něco stane, tak to asi jinak nejde.

Jasně označte dva únikové východy v každém patře a ujistětě se, že každý v domě ví, kde se nalézají a jak se k nim dostat. Pro takové případy můžete potřebovat Únikový žebřík. Pokud kdokoli z rodiny spustí alarm, tak by všichni měli přesně vědět co dělat. Toto by mělo být trénováno alespoň jednou za rok, aby žádný člen rodiny při evakuaci nepanikařil.

Představy různých apokalyptiků o konci světa, kdy se většina během prvních pár dní postřílí a pak přežijí jen skupinky nejsilnějších alá MadMax nebo VodníSvět tu jsou konfrontovány s pravděpodobnější variantou. Nechybělo ani upozornění, že třeba na checkpointech (třeba v konfliktu na Ukrajině), pokud u vás vojáci nějakou zbraň najdou, tak máte docela malér. Tady mne zaujalo i to, že vás do problémů může dostat i chytrý telefon, protože pak můžete být považování, třeba kvůli nějaké facebookovské konverzaci, za špiona jiné frakce či provokatéra. Jelikož hloupý telefon není úplně optimální, tak autor alespoň doporučuje z chytrého vymazat co nejvíce dat a ponechat jen to absolutně nejdůležitější.

Často čteme o lidech, kteří si do evakuačních zavazadel dávají tolik zbraní a střeliva, že pak tvoří polovinu celé jejich hmotnosti, jakoby prchnutí z domu muselo vést k divokým přestřelkám anebo k městskému konfliktu. Fakta hovoří jasně. Zatímco střelné zbraně mohou být dobrým prostředkem sebeobrany, během naprosté většiny evakuací je lepší cestovat  co nejvíce nalehko a neupoutávat na sebe pozornost. Pohodlné oblečení, dobré boty, velká lahev s vodou, dostatek hotovosti a platební karta jsou velmi často užitečnější než útočná puška s deseti zásobníky.

Pokud už opravdu na ozbrojený konflikt dojde, tak je tu jedna velmi smutná statistika.

Pokud se na věc podíváme čistě optikou přežití, tak je zřejmé, že budete úspěšnější pokud před konfliktem utečete než když se ho zúčastníte a i když si řeknete, že za některé věci stojí za to umřít, tak není důvod do toho zatahovat celou rodinu. Obrovská výhoda vojáka, která válčí na cizím území je fakt, že jeho rodina je mezitím v bezpečí. Pokud s vámi rodina během konfliktu zůstane, pak je téměř naprosto jisté, že budou chyceni (zajati). Zapomeňte na stovky filmů a seriálů, kde stateční muři bojují proti Rusům, Korejcům anebo třeba mimozemšťanům, zatímco jejich blízcí zůstavají v bezpečí pár kilometrů daleko. Civilisté tvoří největší část obětí moderní války a nic nepodlomí morálku vojáků tolik, jako rozstřílení jejich rodin na kousky. Odhady Červeného kříže říkají, že na každého zabitého vojáka připadlo, od poloviny 20.století, deset civilistů. Ze všeho nejdříve tak přesuňte vaše blízké do bezpečí a ujistěte se, že jsou v pořádku. Odboj se také nemusí odehrávat jen s puškou útočíc na nepřítele. Efektivnější mnohdy může být logistická i jiná podpora z místa mimo konflikt. Můžete pomáhat uprchlíkům a stát se spojkou s novým prostředím. Můžete upozorňovat místní na to, co se ve vaší rodné zemi děje a tlačit tak na řešení problému. A i když se rozhodnete do místa konfliktu vrátit, tak se vám bude bojovat mnohem lépe když se nebudete muset bát o své blízké.

Jedna z nejtěžších věcí pro útěk ze země je správné načasování. Změny často přicházejí postupně a vzniká klasická situace vařené žáby. Na druhou stranu, rozprodat všechen svůj majetek a přestěhovat se s celou rodinou někam na druhý konec světa, kde musíte začínat úplně od nuly a pak zjistit, že se jednalo o planý poplach asi také není nejlepší. Pro autora byla hlavním spouštěčem kriminalita, kdy už prostě nechtěl žít v zemi, kde se neustále musí bát, jestli mu neunesou děti nebo nezastřelí manželku.

Kriminalita, násilí a úpadek kvality života jsou důležitými faktory, stejně jako inflace, státní dluh, vysoká nezaměstnanost, socioekonomická nestabilita a ztráta svobody. Naprostá většina (asi všechny) zemí má alespoň s něčím podobným problém. Nejdůležitější věcí, kterou byste měli sledovat a která by ve vás měla rozsvítit červený majáček je, když místní představitelé začnou cenzurovat novináře, aby zakryli to co dělají nebo co se chystají udělat. V případě Argentiny se jednalo o přijetí zákona “Ley de Servicios de Comunicación Audiovisual”. Zákon byl přijat pro kontrolu televize, rádia a tisku a brzy všechny mediální domy začaly vládě pochlebovat. Nejhorší zvěrstva se v Sýrii udávala zhruba ve stejný čas, kdy Assadův režim zablokoval přes 90% přístupu k internetu.

Na konci je pak celkem velká část věnující se zemím, kam by se dalo emigrovat. Fernando je velkým příznivcem vlastnění střelných zbraní a přístup konkrétní země k této otázce je pro něj jednou z důležitých věcí. Mezi další patří třeba zdravotnictví, školy a bezpečnost. Soustředí se hlavně na anglicky mluvící země. Z východní Evropy se do doporučených zemí, krom Slovinska dostala i ČR, což potěšilo. Úplnou novinkou pro mne byla informace, že v Jižní Americe existuje volný pohyb lidí mezi státy.

Uruguay je členem Mercosur, což je ekonomická a politická dohoda mezi Argentinou, Brazílií, Paraguayí, Uruguayí, Venezuelou a Bolívií. I když tyto země nemají společnou měnu jako EU, tak umožňují volný pohyb přes hranice. Toto velice zjednodušuje emigraci do jedné z těchto zemí, pokud máte pas jiné země Mercosuru.

Zajímavá knížka i proto, že v ní jsou příklady i z právě probíhajících konfliktů na Ukrajině a v Sýrii. Doufám, že v praxi nebudu nikdy potřebovat.