Jan Vrba – Ptačí svět
Další knížkou ze sloupské knihovničky byl Ptačí svět od Jana Vrby, která mi padla do oka hlavně kvůli tomu, že bych ji mohl, za ty necelé dva dny co mi na Moravě zbývaly, stihnout přečíst. Prvorepublikový sloh jsem tak vyměnil za příjemně uvolněné vyprávění myslivce, tak trochu připomínající vyprávění pro školáky. Ona ta knížka asi je určena a priori pro děti povinné základní školní docházkou… Celkem je tu 57 ptáků, přičemž každému je věnována dvoustránka. Tím, že se jedná o druhy trávící alespoň část roku v ČR, tak je většina obecně známá, u některých bych si tipl že se jedná o ptáky, ale nebyl bych si úplně jistý jak vypadají – brkoslav, mlynařík, no a někteří byli pro mne naprostou neznámou – ořešník, šoupálek, pochop, brávník nebo skorec. Dále opět ukázky z knížky samotné a to jak textové tak i obrázkové.
… rozhodnout se k daleké cestě na jih blíž k rovníku, kde slunce hřeje celý rok příjemně a kde příroda bují a prostírá bohatě stůl, i když je u nás mráz a na poli i v lese plno sněhu.
Teď byste se mohli uštěpačně podivit, proč si tedy ptáci na štědrém jihu nezůstanou po celý rok, když je jim tam tak dobře? – Ale pozor! – Příčinou toho je opět jejich žravost, která má tentokrát důvod ještě ušlechtilejší než pouhou pracovitost. Na jaře a v létě ptáci hnízdí, a to na jihu činit nemohou, třeba je tam tepla i potravy dost. Pronásleduje je tam jiná svízel: nedostatek času. Na jihu blízko rovníku je po celý rok den skoro stejně dlouhý jako noc, kdežto u nás je v létě den o čtyry hodiny delší než v tu dobu na rovníku. Dospělý pták, aby se nasytil, potřebuje ke shánění potravy denně skoro dvanáct hodin, a proto v době, kdy má v hnízdě vylíhlá mláďata, která musí krmit, nevystačil by s časem na tuto povinnost. Proto letí k nám, aby v delších dnech mohl nasytit i své potomstvo.
Hrdlička ulítávající na opiátech :
Později, když už je staří vyvedou, živí se v době žní i obilním zrním a jetelovým semenem, ale škodu tím nepůsobí, poněvadž sbírají semena i zrní, které vypadalo na zem bez jejich přičinění. Jinak je tomu však s mákem, jehož semena milují hrdličky nade všecko. Proto, jakmile začnou makovice dozrávat, zapadají celá hejnka hrdliček do makovišť s tak úmyslnou neopatrností, že rozkymácejí vysoké stonky rostlin až mák z makovic jen prší. A toť se ví, že hrdličky jeho drobná a chutná semínka sezobávají, jen se jim hlavičky kmitají. Ale mák je v té době ještě lehce opojný, a proto po jeho požití je let hrdliček vrávoravě neobratný, takže je nejen snadno sestřelují myslivci, nýbrž i snadno lapají jejich nepřátelé dravci, kteří stejně jako myslivci o této nectnosti hrdliček vědí a proto se v okolí makovišť v té době potloukají. A tak se mlsnost milým hrdličkám zatrachtile nevyplácí.
O muzikálním skřivanu:
Ukáže-li se na blízku jiný skřívánek, rozběhne se útočně proti němu a žene ho pryč. A běda takovému vetřelci, potká-li se s ním vysoko ve vzduchu nad polem, kde si samička založila hnízdo. V ten ráz nechá zpěvu, pustí se do něho, a už je z obou chumeleček peří, který padá a padá…, až nízko nad zemí se oba rozletí – každý k té své, která si nalezla důlek za hroudou nebo u meze a upravila jej slabým vystláním na hnízdeško, opatrně zakryté trsy trávy nebo obilí, takže je zřídka naleznete. A teprve tehdy, když se v hnízdě objeví násada vajíček, uklidní se skřivánkové a zpívají svým samičkám, aby jim nebyla dlouhá chvíle, poněvadž musí sezením na hnízdě zahřívat vajíčka, aby se vylíhla. Skřivánci nad nimi v širokých kruzích tančí, vevrtávají se ohromnou šroubovnicí výš a výše do modra oblohy a trylkují a vrzají a klokotají tak krásně, že jim naslouchají nejen samičky v hnízdech, ale také všecko obilí na polích, které chutě roste a vytahuje se do výše jen proto, aby je líp slyšelo. Samičkám se pak jejich písnička tak líbí, že kvůli ní nakladou vajíčka do hnízda ještě podruhé a někdy i potřetí, aby jim život plynul v samých písních a jásání. A když po druhé nebo po třetí vychovají skřivánčata a naučí je pořádně lítat, už je tu čas k odletu na jih, aby je u nás nezastihla tuhá zima a oni všichni nezmrzli… Nu řekněte sami – nejsou skřivánkové také pěkní ptáčkové?
Kukačka, která byla ještě v 50.letech některými považována za užitečnou :
A proč to všecko kukačka dělá? Protože je neuvěřitelně žravá jako její mláďata a o překot se sytí nejrůznějšími housenkami – i těmi nejchlupatějšími, i housenkami běláska zelného, jimiž ostatní hmyzožraví ptáci pohrdají. Ale kukačka za čas svého pobytu u nás snese deset až patnáct vajec a při žravosti své i svých mláďat by naprosto nemohla té spousty uživit, a proto se o vlastní hnízdění ani nepokouší a raději ničí jiným hmyzožravým ptákům celé rodiny jejich písklat a nutí je, aby místo nich uživili její jediné. – Často uslyšíte, nebo budete číst o užitečnosti kukačky. Ano, je sama o sobě svou ohromnou žravostí nesporně užitečná, ale tím, co tropí se svými vajíčky, ničí úplně svoji dobrou pověst, neboť každá mladá kukačka, než dospěje, má na svědomí nejméně dvanáct životů jiných hmyzožravých ptáků, počítáme-li i hnízda starými ptáky opuštěná. A těch dvanáct ptáků by určitě pohubilo víc škodlivého hmyzu než jediná kukačka! Můžeme ji proto považovat za skutečně užitečnou?
Ne! – Škoda tu opravdu převažuje.
A tak zbývá nakonec jen její kukání v máji, které nás s ní smiřuje, protože by nám v přírodě v měsíci květů a lásky přece jenom scházelo. Ono pak tichne dost brzo, neboť během července kukačky odtahují na jih – a v srpnu už se neozve ani jediná.
Čápi a otázka, proč jsou tak populární :
… a balamutí děti povídačkami, že je přinesli čápové. Také lidé tvrdí, že čápové jsou ptáci užiteční. Nu, spíš je pravda, že jsou to dravci s nezakřiveným zobákem, neboť jejich potrava je výhradně živočišná. Sežerou sice něco zelených kobylek a myší, ale daleko víc shltají žab, ještěrek, užovek, ryb a dokonce i včel, což jsou tvorové vesměs užiteční. Ale myslivci o nich vědí, že nepohrdnou ani mladým zajíčkem nebo koroptvičkou a že pohubí i řadu krtků, a přece je, pěkné a vážně si vykračující čápy, nepronásledují. Je opravdu s podivem, proč si lidé čápy tak oblíbili, když ani nezpívají a jsou ptáky skoro němými. Vedle neustálého klapání zobáky neslyšíte od nich jiného zvuku – leda v době hnízdění nepříliš zvučné zasyčení, které zní jako „kš – kš“…. Jiného hlasu nevydají. A přece – přece se s nimi těžko loučíme, když se koncem srpna srážejí do houfců, aby odtáhli do Afriky, kde přezimují v povodí Nilu. A velmi by nás zarmoutili, kdyby ještě před jarem nepřilítli zvěstovat, že i ono chvátá za nimi a co nevidět tu bude i s teplejším sluncem.
Smrdutý dudek :
A když si konečně založí hnízdo, je hanba mluvit, jak páchne! Ale! – Našel jsem jejich hnízdo v hromadě kamení, vyneseného z lesíku u Luženíček, a to mne poučilo o účelu toho zápachu, který byl tak silný, že se nad kamenitou hromadou mouchy jen rojily. A jen jsem si uvědomil, že v tom hnízdě nejen sedí mláďata až po hlavy ve vlastním trusu, nýbrž že mají na kostrci stejně jako samice žlázu, která vylučuje zahnědlý morově páchnoucí výměšek, vyplížila se z houštiny kočka, která viděla stejně jako dudčí samičku, jak právě přilétla a vklouzla do díry v kamenné hromadě, aby nakrmila mladé. Třemi skoky byla kočka před hromadou, kde se přikrčila ke skoku. A jen se dudčice ukázala – hup! po ní… Nestačil jsem ani hmátnout po pušce, jak se všechno rychle odehrálo – a potom už by mi nebyla bývala puška nic platná, nebo pro smích bych nebyl mohl ani zamířit… Kočka totiž jen narazila na dudčici, zavřeštěla a spadla na zem, jako by dostala klackem přes čenich, a neprojevila už nejmenší chuti po úlovku, třeba leknutím polomrtvá dudčice spadla také a roztřepla se do podoby hadříku sotva loket před ní. Mohla ji micinka snadno popadnout… Ale ona místo toho jen zježila srst, zaprskala, zvedla ocas a upalovala podél lesíku ke vsi, jako by ji za patami hořelo…
Čistotný lejsek :
…polapá spoustu much, komárů a jiného až nebezpečně nepříjemného hmyzu, a když krmí mladé, pohubí statisíce mšic. Nahražuje tak obyvatelům rodinných domků vlaštovku, která se raději zdržuje na venkově poblíž stájí, a měli by ho proto lidé milovat jako ji. Ba ještě víc, protože je to nejčistotnější ptáček na světě… Víte přece, co neřádstva nadělají vlaštovky kolem svého hnízda a pod ně. Toho se lejsek nedopouští a nedovoluje ani svým mláďatům, aby přidělávala lidem práci úklidem jejich trusu. Okolí lejsčího hnízda je čisté jako sklo a stejně čisto je pod ním. Jak to dokáže? –
Pozorujte ho v době, kdy už krmí, a budete překvapeni. Staří lítají k hnízdu o překot a cpou mšice do zobáčků mladých, které jsou vystrčeny a rozevřeny po okraji hnízda. To trvá dost dlouho. Ale potom zobáčky z okraje hnízda zmizí a mladí v hnízdě couvají pozpátky, až se na okraji hnízda ukáží jejich zadečky. To však už jsou staří u hnízda na stráži, a jakmile se u zadečků objeví trus, popadnou ho – a v prvních dnech po líhnutí jej dokonce sežerou. To proto, že mláďata ještě dobře netráví a v lejnu zbývá část živin, která přijde vhod starým, kteří při shánění potravy pro mládež nemají dost času, aby se sami najedli. Později však trusu mladých nepožívají, nýbrž odnáší jej a kladou na horní seříznuté plošky kůlů u stromů nebo plotů.