Ještě v podvečer to tak nevypadalo, ale plán půjčit si na pět dní skůtr v Yogy nakonec vyšel. Na čtyřech místech mi řekli, že jsou finiš a moc se se mnou nebavili. To už jsem byl úplně uvařenej a tak jsem si zašel  na “své místo” a dal si to co obvykle plus jednu kolu navíc. Doufal jsem, že tu narazím na chlápka co mi tu první den motorku nabízel, ale marně. Paní dokonce někam volala a prý je vše rozpůjčované. Zítra tu začíná dlouhý víkend, tedy sobota neděle, normálně tu je volná prý jen neděle, což je důvod nedostatku motorek. Doporučila mi nicméně ulici kterou jsem vynechal a tam jsem konečně uspěl. Už jsem si myslel, že tu zase přespím. Navzdory pátku třináctého tedy dobrý konec.

Vstával jsem už po šesté, abych se stihl vrátit v rámci 24h, nicméně mne zdržela snídaně v podobě (asi) sójových smažených placek, takže jsem vyrazil až o hodinu později. Výhledy byly určitě lepší než odpoledne, ale ideál to nebyl. Kousek před Cetho chrámem míjím pár čajových plantáží, většinou tu ale roste zelenina.

A toto už je samotný chrám pod vrcholem Lawu (3265m.n.m). Krapet v protisvětle, proto nic není vidět pořádně, když jsem ale odjížděl, tak už Lawu vidět vůbec nebyla.

Po světle už je to lepší. Veškeré infotabule byly v indonéžštině a jediné co mám v poznámkách je, že je v Bali stylu.

Opět tu bylo prakticky prázdno, potkal jsem jen dva místní turisty, jsem zvědav jak to bude i vzhledem k svátku, zítra na Borobuduru.

Za pár tisíc se dala koupit vstupenka ke shlédnutí Saraswati. Cesta pak ještě vedla džunglí k nějaké skále a ještě dál, na to už jsem ale neměl čas.

Jednak jsem musel vrátit motorku, ale také jsem chtěl chytit vlak v poledne, protože další jel až za dvě a půl hodiny. Bylo by to bývalo vyšlo, ale při vracení motorky mi nabídli, že by ji mohli půjčit i na několik týdnů, což mi nasadilo brouka do hlavy a já strávil dvacet minut čučením do mapy. Alespoň jsem při tom popíjel čaj, takže to nebyla úplná ztráta času. Nejenom že jsem nechtěl být několik dnů cesty od krosny, ale ani logisticky to teď, po návštěvě chrámů nedávalo moc smysl. Požitek z dlouhých přejezdů tu taky není, kvůli teplu a provozu, takový jako ve Vietnamu. Na nádraží jsem to sice stihl pár minut před odjezdem, jízdenka mi ale byla prodána až na ten další, který ale jel už za hodinu a něco. Stačil jsem se ve stínu krapet vychladit a dát si ledový čaj. Vlak přistavili už dvacet minut před plánovaným odjezdem. Jízdenka byla jen za 8tisíc a taky to byl jinej typ vlaku než kterým jsem přijel. Dost připomínal metro. Z počátku to vypadalo, že moc plnej nebude, postupně ale přicházeli další a další lidé. Kdo nechtěl stát (většina) tak si prostě sedl na zem. Před průvodčím pak šel policajt, kterej mu dělal uličku, aby mohl projít. Klimatizace tu nebyla, větráky moc nefučely a tak bylo teplo i místním. Já měl po jedné straně paní s vějířem a po druhé s kusem papíru, takže se mi dostalo trochu extra vánku 🙂

O hledání motorky jsem už psal, ale ještě něco připíšu. To, že bych ještě dneska nějákou sehnal už jsem prakticky vzdal a tak jsem hodinu, možná více, strávil u jídla a pití. Počítal jsem spíš s tím, že tu strávím noc v hotelu, přes kterej by třeba šla nějaká sehnat a dokonce jsem uvažoval i o návratu zpátky a kývnutí na polední nabídku. Zeptal jsem se až při placení, a když mi byla navržena ulice ve které jsem ještě nebyl, tak mi svitla jiskřička naděje. Ta pohasla když mne na prvním místě odmítly kvůli tomu, že jim tam nechci nechat pas a zase vzplála, když na druhém místě kývly. O batoh moc nestály, ale nakonec jsem si ho tam mohl nechat. Původně jim stačilo jen vyfocení pasu, ale jak jsem říkal, že rozumím, že to je pro ně risk, tak si řekli i o řidičák. Působili sympaticky a tak jsem se spokojil se slevou ze sta na 90tisíc/24h. Taky jsem neměl moc na výběr 🙂

Obchůdek jsem si cvakl jen mobilem, pro případ že bych zapomenul kam skůtr vrátit. Jak je vidět, už byla tma, odjížděl jsem totiž až po šesté. Změna z Yamahy na Hondu je patrná jen v jiném otevírání kufru(sedla) a jiným kontrolkám blinkrů. Honda má také podle mého lépe umístněný klakson. Jiná je i helma, která lépe tlumí hluk, což nevím jestli je výhoda nebo nevýhoda, každopádně je těsnější, takže nepadá ve vyších rychlostech z hlavy. Teda aspoň myslím. To že mi nefunguje rychloměr jsem zjistil až po nějaké době a za návrat mi to fakt nestálo. Jízda za tmy překvapivě ok. Jednak je menší provoz a taky tu lidé, na rozdíl od Vietnamu, nemají povětšinou stále zapnuté dálkovky. Zatím jsem tu na silnici neviděl žádné zvíře (výhoda většího provozu) což je dobré nejen v noci. Dojel jsem s mírnýma zajížďkama, až do Borobuduru, od kterého jsem jen pár stovek metrů.