Na dnešek jsem měl v plánu Prambananský chrám. Když jsem k němu dorazil, tak koukám na tabuli nad pokladnou a kombinovaný, který lze použít i v Ratu Boko byl za 75000, tedy něco přes stovku. Koumám jestli nemám koupit jen ten pro Prambanan, ale nakonec jdu pro kombinovanej. Chlápek mi na kalkulačce ukazuje 525000. Poukazuji na tabuli hnedka nad ním, to jsou prý ale ceny jen pro místní. Dvojí ceny za vstup tu jsou celkem normální, ale dávat 700 kaček (pouze Prambanan stál asi 330000 tedy pětikilčo) za hindu chrám, kterých je po okolí řada, to jsem fakt nechtěl. Borobudur jsem zkousnul pro jeho vyjímečnost, tady se ale loučím a jdu jinam.

Den ale začínám v Kaliurangu. Dostávám snídani v podobě čokoládoborůvkových buchet z obchodu a čaje. Snídaně tedy byla. Negativní odpověď na mou včerejší otázku si tedy vysvětluji tak, že si mysleli, že chci jídlo právě tehdy. Během čaje si přeřizuji čas ve foťáku o hodinu dozadu. Nevím jak se to stalo, ale docela mne to pak mátlo, třeba právě při těchto zápiskách. Teď už se tedy mohu spolehnout, že když u fotky vidím čas 7:35 tak to sedí. Právě tehdy jsem se fotil na místní křižovatce s opicema. Na fotce je vidět i cedulka kam v případě exploze evakuovat, kupodivu dolů 🙂 Včera jsem tu při hledání hotelu projel snad třikrát a říkal si, že to o samospoušť stojí.

Dále na programu byla vyhlídka na Merani. Takhle vypadala, když jsem přejížděl most k závěrečnému asi 10km dlouhému stoupání. Vyhlídka je zhruba ve stejné výšce jako Kaliurang, jen ja na druhé straně údolí, takže 10km zkopce a pak zase do kopce.

Už z předešlou fotkou jsem moc spokojenej nebyl, ale když jsem dojel k vyhlídce, tak už kvůli mrakům nebyla vidět vůbec. Na její přítomnost poukazuje jen tento kaňon. Čekal jsem tu přes hodinu jestli se třeba nějak nevyčasí, ale ne. Následovala tedy opět cesta dolů a to až do Prambananu, který je hnedka vedle Yogyakarty.

Jak už jsem psal, tak do komplexu jsem nešel, kolem jeho plotu ale projížděl a jeden z chrámů si vyfotil. Jmenuje se Candi Bubrah.

Jen asi míli na severovýchod leží v rýžových polích douchrám Candi Plaosan. Ten napravo reprezentuje muže a ten nalevo ženu. Co se interiéru týče, tak i když tam byla dost tma, tak ten mužský je mnohem méně poničený resp. Budhové tam mají hlavy. Moc v nich ale opravdu vidět nebylo, chtělo by to světlo a nebo si na tmu chvilku zvykat.

Vedle hnedka rýži sušily.

A opodál už měli zasázenou novou.

Zpátky k chrámům. Toto je ten mužský.

A toto ten ženský. Jeden si nechal postavit panovník pro sebe a druhý pro svou ženu.

Popisky tu nebyly, takže komu/čemu patří tahle socha nevím.

Kolem se povalovalo dost materiálu ještě alespoň pro jeden chrám. Na konci areálu byl velký kamenný sokl s asi 15 různě poničenýma Budhama, takže buť to opravdu plánujou a nebo to tu mají zároveň jako sklad náhradních dílů.

Na cestě k Ratu Boko, v Prambananu, obloha rychle zčernala a spustila se půlhodinová průtrž mračen. Naštěstí jsem si opět stačil najít stříšku. Déšť znamenal nejen zdržení, ale také pak nemělo moc smysl pokračovat k Boko, kam jsem jel hlavně kvůli výhledu na Prambanan. Oblačno totiž zůstalo a vůbec nebylo jisté, jestli znovu nezačne pršet a už taky bylo pět. V Plaosanu jsem totiž strávil celkem dost času, chytl menší přeháňku a u parkoviště si dal pauzu na kokos. Zamířil jsem tedy zpátky ke Kaliurangu s tím, že dám zítra viditelnosti ještě jednu šanci. Končím v hotýlku Borneo v Pakem Binangun jen kousek od toho mostu z rána. Dál fakt nemělo smysl jet. Už byla tma, pořád jemně poprchávalo a vše další by byla jen zajížďka pro zítřek, kdy si víceméně zopakuji dnešek a možná se podívám na pláž. Motorku mám vracet zítra večer, ale mám tam případný extra den kdybych “nestíhal”. Uvidím jestli této možnosti využiju nebo ne.