Ráno bylo pěkné, ale myslím, že ne tak jako včera. Množství lidí na vyhlídkách značné. Od Broma ve výšce nad 2000m jsem se vydal dolů a nakonec dojel až k moři. Bylo to znát na dvou věcech, je tu vedro a poloprázdná flaška s vodou se změnou tlaku celkem zmáčkla.

Podařilo se mi vyrazit ve čtyry, ale už před tím mne budily projíždějící džípy. Na vyhlídku u King Kong Hill jsem tedy dorazil s rezervičkou. Bál jsem se, že mi bude zima, ale výstupem jsem se pěkně zahřál a než jsem vychladl, tak vyšlo sluníčko. Před východem slunce byla vidět jen Semeru, vše ostatní bylo schováno v mraku. Aktivní kráter Broma jde alespoň tušit podle extra mráčku.

Takto vypadala situace o něco později, kdy se začalo objevovat Bromo a Botok.

A ještě jednou, trochu detailněji.

A úplný detail na Botok.

A nakonec na aktivní kráter Broma, to je ale ještě později.

Naštěstí je tu vyhlídek několik, takže se počet lidí rozprostřel, stejně si ale musel člověk dávat pozor, aby nevlezl někomu do záběru. Lidé byli vesměs ohleduplní a na hraně kopce se zdržovali jen kvůli focení, pak ustoupili dozadu. To bylo fajn. Při východu slunce byl vršek kopce celkem zaplněn, ale lidé poté začali odcházet a za chvilku to tu vypadalo, jak když jsem sem přišel včera. Nikde nikdo. Teda až na jednoho Thaiwance, který tu zůstal i po mém odchodu.

Opět se projevila i Semeru, myslím, že blafne každou hodinu a půl. Důvod, proč jsem byl z dnešního rána trochu zklamán je, že nebylo skoro zlatavé. Včera se mi obloha zdála barevnější a i ta první fotka byla více atmosférická. Stále ale spokojenost.

Na vyhlídce jsem se zdržel dost dlouho na to, aby se oblačnost nad pískem rozplynula a zároveň ne tak dlouho, abych ztratil nasvícení zeleného hřbetu. Kupodivu se to povedlo. Dokonce se mi povedlo písečný úsek projet naprosto v pohodě. Snažil jsem se moc nezpomalovat, abych neztrácel rovnováhu a asi to fungovalo. Spíš asi nebylo tolik hlubšího písku. Včera jsem při zpáteční cestě málem uvázl a tak jsem si dával větší pozor kudy jedu.

Všude samá zelená.

Hnedka na kopci nad pískem doplňuji pohoné hmoty. Snad v každé vesničce je místo kde je mají k dispozici, ať už to jsou potraviny nebo restaurace. Je to sice o trochu dražší než klasická pumpa, zas ale nemusíte tak spěchat. U benzinek je totiž téměř vždy fronta alespoň dvou motorek a když musím odpoutávat batoh a pak ho zase přidělávat, tak je prostě lepší když nemusí nikdo čekat. Taky je lepší pocit dávat peníze přímo lidem než nějakému petro gigantu, i když i oni ho od něj musí brát.

Odpoledne patřilo bloudění a cestám všeho druhu krom polňaček a dálnic. Původně jsem se chtěl ubytovat hnedka po poledni, ale v homestayi který jsem měl vyhlídnutý nikdo nebyl a ani to nebylo tak pěkné místo jak jsem si myslel. Vrátil jsem se na hlavní, tam mne to ale rychle přestalo bavit. Pomalé náklaďáky a čilý provoz bránící předjíždění vedly k tomu, že jsem zadal googlu vyhledat ubytování na pobřeží a do jednoho takového místa zamířil. Ona taky jiná možnost nebyla, u moře toho totiž překvapivě mnoho není. Také jsem zadal kudy se tam dostanu a to byla trochu chyba. Hnedka při prvním pokusu jsem někde minul odbočku a když jsem to po nějaké době zjistil, tak jsem byl trochu někde jinde. Po nastavení nového výchozího bodu mi telefon tvrdil něco ve stylu vzdálenost 30km, doba cesty 1h. To mne mělo varovat. Malé silničky přecházely v kameniště nebo tankodromy a to ať už jen na pár metrů nebo třeba i na kilometr. Asi třetinu jsem jel po něčem, co vypadalo jak vydlážděná traktorová cesta. Střed travnatý a po každé straně pruh pro motorky, takže když jelo auto nebo náklaďák v protisměru, tak jeden musel z cesty ven. Já potkal jen jednoho a ten mi pod kopcem počkal až projedu, takže dobrý. Hlavně to ale byl úsek bez hrbolů a děr, takže si člověk jen musel dávat pozor aby nesjel z pruhu. Také jsem pochopil, proč jsem minul tu odbočku. To co google ukáže jako cestu spíš totiž kolikrát vypadá jen jako cesta na konec vesnice. Zpátky pojedu podle Mapy.cz, což jak už jsem také zjistil, není záruka dobré cesty, ale alespoň neevidují úplně všechno. Sem podle nich vede jen ta nejmenší možná silnička, i když kolem je jich spousta. No nakonec se povedlo a v podvečer jsem konečně spatřil moře. Kvůli kvalitě cest, kdy jsem neměl moc čas koukat okolo a také spoustě porostů, jsem za celé odpoledne neudělal jedinou fotku.

Skončil jsem v prvním ubytování co jsem našel. Chtějí sice dvěstětisíc za pokoj bez klimatizace, ale zas to je i s večeří a se snídaní. Před jídlem se jdu ještě podívat na pláž. Pomalu padá tma a mne nepříjemně překvapují komáři. Je jich tu jak much. Než jsem si jich všiml, tak jsem jich měl na jedné ruce, která se nehýbala protože nesla batoh, pět. Na pláži jsem se tedy mnoho nezdržel. Naštěstí je to k ní jen kousek, víceméně přes hřbitov. Po návratu jsem se umyl kbelíčkem a nanesl na sebe repelent. Pak už byla večeře sestávající se z čínské polévky, dvou vaječných omeletek a hlavně kopce rejže, takže jsem se najedl. K pití, trochu netradičně, nebyl ani čaj ani voda, ale teplé sladké mléko.

Než jsem do Purwodadi dojel, tak jsem uvažoval o dni volna, to bych ale musel sehnat něco levnějšího a s klimatizací. Zítra tedy asi zpátky na hlavní a pod Semeru, kde by měl být nějaký chrám a možná o kousíček příjemněji.