Dojel jsem dál než jsem měl původně v plánu, až za Besuki a to jsem se z hotelu vyhrabal až po deváté. To je nevýhoda klimatizace, člověk najednou zjistí, jaké je venku vedro a vůbec se mu do něj nechce. Před spaním jsem ještě koukal na nějaký dva indonézský nekonečný seriály (neznalost jazyka nevadila), takže jsem i usínal o něco později. Ráno pak překvapila snídaně, kterou jsem nečekal. Nabral jsem si tofu, klíčky, rýži polil jakousi omáčkou, která chutnala po oříškách a kuře jsem nechal ležet. Při jídle jsem ze stolu vzal indonézské noviny, pod kterýma byla schována polévka a vypadá to, že tu mají problémy s koalicí. Něco je hold všude stejné.

Jen pár kilometrů od hotelu leží Ranu Pakis a tak jsem se k němu vypravil. Na jeho hladině bylo několik loděk nebo spíše vorů a probíhal tu čilý rybolov. Má včerejší večeře byla asi právě odtud.

Hnedka jsem přitáhl pozornost, která ale moc dlouho nevydržela. Přece jenom sledovat člověka jak čeká až někdo hodí síť musí být celkem nuda.

Nad jezerem se tyčil již známý kónus a možná tím jak byl v oparu, tak vypadal, jak kdyby ho tam někdo zlehka dokreslil. Na fotce to tak působit asi nebude, možná až po nějaké té editaci.

O kousek dál se objevily tyto dva vrcholy. Podle mapy.cz by jedno mohl být Lamongan a to druhé, podle cedulí u cesty, Fuji. Co je co a jestli je to opravdu tak ale nevím. Jestli mi zbyde čas, tak to na zpáteční cestě prozkoumám a to i proto, že hotel byl hezký a levný a není to od něj zas tak daleko.

Stejných domků na dlouhých kůlech tu bylo několik. Říkal jsem si, je to holubník není to holubník a až tady, podle dvou holubů sedících na střeše jsem se přiklonil k tomu, že to holubníky budou. Takové luxusní.

Několikrát jsem zkusil nějakou menší odbočku, na kterých jsem toho ale moc zajímavého neviděl a cesta se vždy začala zhoršovat či úplně ztrácet a tak jsem se potom držel normální cesty. Ta vedla podél regulovaného toku řeky, ve které se nazí koupali i docela velké děti, vždy ale chlapci. Po cestě bylo spousta stánků se šťávou z cukrové třtiny, takže jsem udržoval vysokou hladinu cukru v krvi.

A toto už je moře u Besuki i s nedalekou elektrárnou v Karanganyaru.

Rybaření ve vlévající se říčce s výhledem na odpadky na pobřeží.

By tu i rybářský přístav a hned několik lodí mělo takováto honosná křesla na stěžni.

Sítě se tu spravovaly hned na několika místech.

Někdo měl lehárko. Kávička, cigaretka, výhled na pracující – pohodička.

Jel jsem po silnici číslo 1, která byla kvalitou povrchu o horší než ta naše jednička, skrátka ne něco po čem chcete jet v noci, takže jsem zahnul do prvního hotelu. Ten je sice přímo u moře, ale je o 25ttisíc dražší než ten minulý, pokoj nemá klimatizaci a snídaně není v ceně, vypadá to na brzký ranní start. Nicméně wifi tu mají, takže mohu řešení mobilních dat odložit opět o jeden den. Vypadá to, že budu muset koupit novou simku. Jasnej stánek s rozepsanejma datovejma balíčkama jsem dneska neviděl a bude problém se dostat i do samotného telefonu, protože šroubováček na deset šroubků mám v krosně v Malangu. Uvidím, jestli se mi nepodaří nějak zkomunikovat jestli by stávající karta nešla jen dobít. A nebo si zase najdu ubytování s wifi.

Hned po ubytovacích formalitách jsem sednul na motorku a vyrazil o kus dál, kde se mi zdálo lepší místo na západ slunce, ale jak je vidět na předcházející fotce, na horizontu byly mraky, takže se mi dostalo jen barevnější oblohy. Hned za mým hotelem Papin Inn byly čtyry další, které vypadaly trochu lépe, ale zas by třeba byly dražší. Na zpáteční cestě jsem se stavil na jídlo a bylo mi nabídnuto Nasi Goreng, což tu maj téměř všude a jedná se o rýži s vajíčkem. Měl jsem hlad a dal si hnedka dvě porce. Na špejli je trocha kuřete, které bylo i v rýži.

Zítra budu pokračovat dále po pobřeží.