Probudil jsem se po deváté a nemohl jsem věřit, že mne budík nevzbudil a že jsem vydržel spát tak dlouho, když jsem usínal už někdy o půl osmé. Začal jsem plánovat další postup a pak jsem se doopravdy probudil. Ještě nebyly ani tři hodiny. Počkal jsem až se ozve budík a pak jsem ještě chvíli ležel. To že bych znovu usnul po právě proběhlém snu sice moc nehrozilo, ale radši jsem to moc nepokoušel a o půl čtvrté vyrazil.

Z focení hvězdné oblohy sešlo, byl jsem rád alespoň za tyhle dvě hvězdy nad nejbližším sopečně vypadajícím vrcholem. Jména vyzjistim později, protože mám k identifikaci minimálně tři a bude to chtít více času. Na obloze sice bylo pár mráčků, ale hlavně dost svítil Měsíc, na cestu nahoru jsem nepotřeboval ani baterku, hold druhá noc po úplňku. Ne úplně nejlepší načasování.

Při cestě nahoru jsem potkával jen těžaře jdoucí s prázdnou stejným směrem a nebo fungující jako taxi při cestě dolů. Nabízení taxi mne trochu iritovalo. Jednu asijskou turistku takhle táhli nahoru tři muži. Jeden vzadu za řidítkama a dva zapřaženi vpředu jak koně, jinak jenom v protisměru, kdy to zvládal jeden.

Ještě před dosažením kráterů byl vzduch prosycen sírou a smradlavý mrak byl jasně viditelný o kousek dál. Dole mi jeden chlápek nabízel plynovou masku za padesát tisíc (pak slevil na třicet) s tím, že je potřeba nejen dole v kráteru, ale i na jeho vrcholu. Moc jsem mu nevěřil, pro masku stejně neměl místo pro další cestování a kdo ví, jak by něco za 50korun fungovalo. Pod vrcholem mi nicméně trochu zatrnulo a navlékl jsem přes obličej šátek.

Obavy byly nicméně zbytečné a ve třičtvrtě na šest jsem se už bez problémů pohyboval na hraně kráteru. Pořád jsem si říkal kolik mám času a východ slunce nakonec o chvíli zmeškal. Na obzoru ale byla oblačnost, takže jsem o nic nepřišel.

To úplně vzadu je asi Raung, ale jak jsem psal, nejsem si vůbec jistý.

Zpátky ke kráteru Ijenu. Nejdříve jsem se vydal po jeho hraně na západ, odkud byl celkem hezký výhled na celou Ijenskou plošinu, ale všude překážely větve převážně mrtvých stromů. Z mraku také občas vykoukla hladina kráterového jezera. Mrak po celou dobu naštěstí nikdy nešel až ke mně.

Takto se svažuje stěna k jezeru hned u příchodové cesty.

A tady už přeskakuju jednu z prasklin při cestě na malý výběžek na jižní straně kráteru.

Odtud jsem si mohl vyfotit kráter Ijenu s něčím co jsem si myslel, že je samotný Ijen. Bude to chtít více map a zkoumání.

Toto je samotné těžiště síry. Transportovat turisty je asi určitě rentabilnější než síru a proto jsem ráno, kdy tu bylo nejvíce lidí, kteří přišly na blue fire a východ slunce, nikoho síru nosit neviděl. Možná je před rozedněním i samotný důl/lom zavřený, protože právě tam mají za tmy turisti namířeno aby zahlédly vybleskující modré plamínky a byl by tu celkem zmatek.

Pohled z jihu.

Nejhezčí část kráteru, snad kromě krásně barevného jezera, proto je na fotkách tak často.

A ještě z východní strany.

A ještě Krtečka, který po pobytu v baťohu bude potřebovat asi trochu vyprat.

Kráter je celkem velký a tak procházka zabrala dost času a jsem zvědavej jak z toho množství budu selektovat fotky.

Důvod, proč je Ijen populární je síra.

Tu je potřeba nejdříve dole odtěžit a pak ji donést nahoru. Měl jsem možnost náklad potěžkat, podařilo se mi ho zvednout, na ramena bych ho asi ale nehodil. O chůzi do strmého kopce ani nemluvě.

Nahoře se pak velké bloky síry rozťukávají na malé a dávají se do pytlů, které se pak nakládají na trakaře a svážejí se dolů. Co jsem četl, tak důl/lom vlastní Číňani, takže nějaké zlepšení pracovních podmínek, ať už jde o masky nebo mechanizaci, moc čekat nelze.

Při sestupu jsem ve větvích viděl i opice. Bránou jsem procházel až těsně před polednem. Že tu strávím takovou dobu to jsem nečekal.

Následovalo rychlé zbalení věcí. Sice mi nebylo řečeno kdy nejzašší čas pro odejití, ale poledne mi přijde jako takový nejzažší termín a už bylo půl jedné. Měl jsem v plánu kouknout i na blízké vodopády, ale cesta mne vedla zpátky do Banyuwangi a já neměl moc náladu kontrolovat mapu. Zezdola pak byl pěkný celkový pohled na Ijen.

Ve tři už jsem se procházel po pláži Pantai Cemara jižně od Banyuwangi s Bali v zádech.

 Nalezení ubytování nebylo tak přímočaré jak jsem si myslel. Chtěl jsem si něco najít v Muncaru, abych to měl ráno blízko do přístavu na nějaký fotky. Při hledání prvního z googlem nabízených, jsem si vzpomenul na Hospodu Na mýtince. Cesta mne nejdříve vyvedla přes pole z města do vedlejší vesnice, tam do postraní uličky jiné postraní uličky, na kraj pole, prostě jak kdyby někdo chtěl mít hotel, ale nechtěl tam lidi. Nic s cedulí hotel jsem nenašel a tak jsem zkusil druhou možnost, která ale byla asi kasárnama. Vykašlal jsem se na Muncar, zamířil zpátky na hlavní, kde měl být ve Sronu hotel, který měl čerstvé recenze a uspěl. Za noc chtěli jen 85000, takže super. Pokoj normoš, nic extra, za zmínku stojí jen presence stanic s nedabovaným obsahem v tv a příplatek deset tisíc za přikrývku. Stále tedy jsem pod sto tisíci a uvidím jaká bude snídaně. Prý je v šest, tak doufám, že mysleli od šesti, protože před šestou vstávat nechci. Na jídlo jsem si zašel přes ulici do místního kuřecího fastfoodu a dal si kuře s rýží a čajem za 14000.

Zítra do nejjižnějšího cípu Jávy, jestli teda nebudou chtít nějaké přemrštěné vstupné a pak už se budu točit zpátky k Malangu.