O běžcích z historie ČSR, ČSSR a ČR nevím prakticky nic. Čestnou vyjímkou je Emil Zátopek a teď i Vlastimil Zwiefelhofer. Knížka, která je vedena formou rozhovoru, začíná dětsvím a přenáší nás tak do padesátých let. Celé to působí velice uvolněně. Téměř idylické dětství na jihočeském venkově, první běžecké úspěchy ve škole, dobří lidé okolo, prostě pohodička. Knížka je sice běžecká, takže tu jsou i statistiky a spousta časů, ty ale vlastně tvoří jen základ pro pěkné a zajímavé vyprávění o životě a pohledu na svět Vlastimila Zwiefelhofera.

Úplně se mi nabízelo srovnání s filmem FairPlay, který jsem viděl před půl rokem a až se mi nechtělo věřit, že je v obou případech popisována ta samá doba. Ani Zwiefelhofer sice není s režimem úplně za dobře, ale na teror to nevypadá. O nějakém tlaku Strany na výsledky tu není ani slova. Co mne překvapilo, byl důraz na čisté prostředí a stravu bez chemií. Myslel jsem si, že tohle se v 70.letech moc neřešilo, ale zase jsem se asi mýlil. Za neúspěchy tak třeba mohly čerstvě vymalované pokoje anebo zapařené kuře. Znělo by to jako výmluvy, ale podle přiložených receptů na různá mazání a obklady tomu Zwiefelhofer opravdu přikládal velkou váhu.

Oproti FairPlay, kde byl běh vylíčen jako dřina, je tady podán spíš jako životní styl. Prostě běhám, závodím a vyhrávám. Bez tréninku to sice nejde, ale dělám co mne baví a tak mi to ani nepřijde. Aspoň to tak vypadalo až do doby, než skončil s kariérou. Když zjistil, že mu už výkonnost neporoste a že nebude končit na špici, tak s běháním skončil a to nejen s tím závodním. U sportu sice jako tělocvikář zůstal a občas prý něco předvedl, pravidelně už ale nic nedělal, prý věnoval veškerý volný čas rodině.

Četlo se to fakt pěkně, dýchl na mne duch času minulých a myslím,že by se to, díky přesahům do soukromého života, mohlo líbit i neběžcům.