Jsem krapet pozadu s knížkama. Tohodle Čapka jsem si vytáhnul z knihovny ve Sloupu a rozhodně nebyl problém ho stihnout, za těch pár dnů strávených tam, přečíst. Tak nějak potěšilo, že máme hodně podobnej názor na Londýn i na anglický venkov. Název trochu klame, protože krom Anglie je tu pár stránek věnováno i Walesu a Skotsku. Anglické listy byly snad první knížkou, po jejímž přečtení jsem měl chuť také něco napsat. Podobný efekt, jako když někdo píše o borůvkách a zavařování a vám se hnedka chce dělat koláč nebo borůvkové víno. Jak jsem tak přepisoval své výpisky, které tvoří, spolu s obrázky, zbytek tohoto příspěvku, tak jsem si říkal, že kdybych viděl podobný článek v dnešních novinách, tak bych si myslel, že autor se autor snaží být zajímavým užíváním interpunkce. Tolik středníků jsem snad ještě neviděl. Nevím jestli to byl Čapkův styl a nebo jestli se jen změnila doba. Já jsem tady na tom blogu snad středník ve větě ještě nepoužil. Rozhodně netvrdím že to ruší, jen mi to připadlo zvláštní.

Cestou shledávám, že to, co jsem považoval za Anglii, je vlastně jenom velký anglický park; samé louky a palouky, překrásné stromy, staleté aleje a sem tam ovce, tak jako v Hyde Parku, patrně pro zvýšení dojmu. Ještě v Holandsku jsem viděl lidi, zvedající zadky k nebi a pracující rukama v hlíně.

Nevím ani proč, ale tato střízlivá Anglie mi připadá nejpohádkovější a nejromantičtější ze všech zemí, které jsem viděl. Snad je to pro ty staré stromy. Nebo ne: to asi dělají trávníky. To dělá to, že se tady chodí po lukách místo po cestičkách. My ostatní si troufáme chodit jen po cestách a pěšinách; to má jistě ohromný vliv na náš duševní život. Když jsem viděl prvního gentlemana brouzdat se po trávníku v Hampton Parku, myslil jsem, že je to pohádkový tvor, ačkoli měl cylindr; čekal jsem, že pojede do Kingstonu na jelenu, nebo že začne tančit, nebo že na něj přijde zahradník a strašně mu vynadá. Nestalo se nic; konečně i já jsem se odvážil pustit se rovnou přes louku k onomu dubu křemeláku, který stojí na začátku tohoto listu na krásném palouku. Nestalo se nic dál; ale nikdy jsem neměl pocit tak neomezené svobody jako v tomto okamžiku. Je to velmi zvláštní: tady patrně člověk neplatí za škodné zvíře. Tady není o něm ponuré mínění, že pod jeho kopyty tráva neroste. Tady má právo jít po louce, jako by byl rusalka nebo velkostatkář. Myslím, že to má značný vliv na jeho povahu a světový názor. Otvírá to zázračnou možnost jít jinudy než cestou a při tom sebe sama nepovažovat za škodnou, rošťáka nebo anarchistu.

… cestička jako by ji vymetl, sametové tůně s lekníny a kosatci, parky, zámky, louky a louky, žádná pole, nic, co by křičelo o lidské dřině; ráj, kde sám Pán Bůh udělal asfaltové a pískové cesty, nasázel staré stromy a upletl z břečtanu dečky na červené domky. Můj strýče, český sedláku, jak byste potřásl v nevoli hlavou, dívaje se na červená a černá stáda krav na nejkrásnějších lukách světa, a řekl byste: Jaká škoda toho krásného hnoje! A řekl byste: Proč tadyhle nenasázejí řepy a tuhle, lidi, tuhle by mohla býti pšenka, a tady brambory, a tady bych nasázel místo toho křoví třešně a vajksle; a tady vojtěšku, a tuhle ovísek, a tady na tom lánu žito nebo řepku; vždyť je tu hlína, lidi, že by ji mohl na chleba mazat, a oni to nechají na pastvu! … … Těžko bych vyložil svému strýčkovi hospodářskou soustavu Anglie; příliš by ho svrběly dlaně po těžké radlici. Anglický venkov není pro práci; je pro oči.

… i přešel jsem k velkému zástupu, kde na kazatelničce poskakoval starý pán v cylindru. Zjistil jsem, že zastupuje jakousi Hyde Park Mission; házel rukama tak, že jsem se bál, že přeletí přes zábradlíčko. Dalšímu zástupu kázala starší dáma; nejsem nijak proti ženské emancipaci, ale ženský hlas, víte, člověk to zkrátka nemůže poslouchat; přece jen ženská je pro veřejnost od přírody handicapována svým orgánem (myslím hlasovým). Když řeční dáma, mám vždycky pocit, že jsem malý hoch a že mne maminka hubuje. Proč hubovala ta anglická lady se skřipcem, jsem dobře nepochopil; vím jen, že křičela, abychom šli do sebe.

… londýnská ulice je jen takové koryto, kterým život teče, aby už byl doma. Na ulicích se nežije, nekouká, nemluví, nestojí ani nesedí; ulicemi se jenom probíhá. Tady ulice není ten nejzajímavější lokál, kde vás potká tisícerá podívaná a promluví k vám tisíc dobrodružství; lokál, kde lidé pískají nebo se perou, hlučí, koketují, odpočívají, básní nebo filosofují, chodí na stranu a užívají života a dělají vtipy nebo politiku a shlukují se ve dvojice, v trojice, v rodiny, v zástupy nebo v revoluce. U nás, v Italii, ve Francii je ulice jakási veliká hospoda nebo veřejný sad, náves, shromaždiště, hřiště a divadlo, rozšířený domov a zápraží; tady je něčím, co nepatří nikomu a nikoho nesbližuje s ostatními; tady nepotkáváte lidi a věci, zde je jenom míjíte.

… a na pořád stejně bezútěšné. A na jihu, na severozápadě, na severovýchodě zase totéž, míle a míle černých domků, kde celá ulice je jen nesmírný horizontální činžák, továrny, plynojemy, trati, hlinité občiny, sklady hmot a sklady lidí, bez konce a bez naděje. Jsou jistě ohavnější čtvrti a bídnější ulice ve všech dílech světa; i bída má zde vyšší úroveň, a nejchudší žebrák nevězí ještě v hadrech; ale, můj bože, co lidí, jaké miliony lidí žijí v této větší polovině Londýna, v těchto krátkých, uniformních, neradostných ulicích, jež se hemží na plánu Londýna jako červi v nesmírné mršině!

… jak krásné domy postavili lidé pro zboží, pro výrobky, pro věci; neboť výrobek člověka má svou cenu. Košile by ztratila na ceně, kdyby měla být prodávána v takovýchto šedivých a jalových stěnách; ale člověk tu může žít, to jest spát, jíst ošklivá jídla a plodit děti. Snad by vás někdo znalejší zavedl na místa malebnější, kde i špína je romantická a bída pitoreskní; ale já jsem zabloudil do uliček velkého počtu a nemohu najít cestu ven. Nebo je vůbec jisto, kam vedou tyto nesčíslné černé ulice?

Na konec vyzradím hrozné věci; na příklad anglická neděle je strašlivá. Lidé říkají, že neděle je proto, aby se mohlo jet do přírody; není to pravda; lidé jedou do přírody, aby se v divoké panice zachránili před anglickou nedělí. V sobotu přepadne každého Brita temný pud někam uprchnout, tak jako zvěř v temném pudu prchá před blížícím se zemětřesením. Kdo nemohl uniknout, uchýlí se aspoň do kostela, aby v modlitbách a zpěvu přečkal den hrůzy. Den, kdy se nevaří, nejezdí, nekouká a nemyslí. Nevím, pro jaké nevýslovné viny odsoudil Hospodin Anglii k týdennímu trestu neděle.

Viděl jsem velikost a moc, bohatství, blahobyt a vyspělost nevyrovnatelnou. Nikdy mi nebylo smutno, že jsme malý a nehotový kousek světa. Být malý, neurovnaný a nedodělaný je dobré a statečné poslání. Jsou veliké a nádherné transatlantiky se třemi komíny, první třídou, koupelnami a leštěnou mosazí; a jsou malé čadící parníčky, jež hrkotají po velikém moři; je to, lidi, docela pěkná kuráž být takovým malým a nepohodlným vehiklem. A neříkejte, že jsou u nás malé poměry; vesmír kolem nás je, chvála bohu, stejně veliký jako vesmír kolem Britského Imperia. Malý parníček toho tolik nepojme jako taková velká loď; ale haha, pane, může doplout stejně daleko nebo někam jinam. Záleží na mužstvu.