Než začnu s prázdninovou četbou, tak jsem se chtěl závaží předchozích knížek z tohoto roku. Postupně se nabalovaly až jich je , všechny čtené na Kindlu. Jen tak stručně, s pár výpisky. Konkrétně se jedná o Rise of the Robots od Martina Forda, Trekking in the Annapurna od Andréese de Ruitera, The War Of Art od Stevena Pressfielda, Staff Matters od Marka Miodownika, Konec civilizace od Aldouxe Huxleyho, The Undercover Economist od Tima Harforda, Malevil od Roberta Merleho, Bloodlands Timothy Snydera, The Catcher in the Rye od J.D. Salingera a Escape from Camp 14 od Blaine Hardena.

Martin Ford

Rise of the Robots: Technology and the Threat of a Jobless Future

Knížka o nebezpečí zániku pracovních míst vlivem automatizace a umělé inteligence. Chvilku poté co jsem ji dočetl, se najednou všude objevila spousta článků o základním příjmu. Tím jak si jsou stroje a počítače schopny vytvářet větší a větší databáze, které jde posléze sdílet po internetu nebo kopírovat a tím bez problému “klonovat zaměstnance” stačí robotům jen po určitou dobu sledovat živého zaměstnance a pak jsou spoustu věcí schopny reprodukovat. Hned na začátku uvádí autor příběh Miltona Friedmana, který byl přizván jako konzultant do jedné asijské země. Na jednom rozvojovém projektu si všiml, že je tam spousta dělníků s lopatama a jen málo bagrů a jiné mechanizace. Když se zeptal, proč tomu tak je, tak mu bylo odpovězeno, že se jedná o podporu zaměstnanosti. Na to Friedman jen suše opáčil “a proč jim tedy nedáte místo lopat lžíce?”. Autor tedy uznává, že mechanizace a nové technologie obecně přináší nová pracovní místa, ale tvrdí, že u umělé inteligence toto neplatí a to právě z důvodu snadného kopírování získaných znalostí. Výsledkem je, že majitelé bohatnou a zaměstnanci chudnou.

Income inequality has since soared to levels not seen since 1929, and it has become clear that the productivity increases that went into workers’ pockets back in the 1950s are now being retained almost entirely by business owners and investors.

Příjmová nerovnost se od té doby vyšplhala až na hodnoty z roku 1929 a je jasné, že zvýšená produktivita se příznivě projevila v kapsách pracujících v 50.letech, ale nyní z ní těží téměř výhradně jen investoři a majitelé.

 

In 2011, McDonald’s launched a high-profile initiative to hire 50,000 new workers in a single day and received over a million applications—a ratio that made landing a McJob more of a statistical long shot than getting accepted at Harvard. While fast food employment was once dominated by young people looking for a part-time income while in school, the industry now employs far more mature workers who rely on the jobs as their primary income. Nearly 90 percent of fast food workers are twenty or older, and the average age is thirty-five.

V roce 2011 spustil McDonald náborovou kampaň pro 50000 pracovních míst v jednom dni a dostalo se mu více jak miliónu odpovědí, což udělalo získání místa u McDonalds statisticky více náročné, než dostání se na Harvard. Zatímco dříve byla práce v rychlém občerstvení doménou studentů kteří si zde přivydělávali, tak dnes je téměř 90% zaměstnanců starších dvaceti let a průměrný věk je 35.

 

In 2012, Google, for example, generated a profit of nearly $14 billion while employing fewer than 38,000 people.9 Contrast that with the automotive industry. At peak employment in 1979, General Motors alone had nearly 840,000 workers but earned only about $11 billion—20 percent less than what Google raked in. And, yes, that’s after adjusting for inflation.10 Ford, Chrysler, and American Motors employed hundreds of thousands more people. Beyond that core workforce, the industry also created millions of peripheral middle-class jobs in areas like driving, repairing, insuring, and renting cars. Of course, the Internet sector also offers peripheral opportunities. The new information economy is often touted as the great equalizer. After all, anyone can write a blog and run ads on it, publish an ebook, sell stuff on eBay, or develop an iPhone app. While these opportunities do indeed exist, they are dramatically different from all those solid middle-class jobs created by the automotive industry. The evidence shows pretty clearly that the income realized from online activities nearly always tends to follow a winner-take-all distribution. While the Internet may, in theory, equalize opportunity and demolish entry barriers, the actual outcomes it produces are almost invariably highly unequal.

V roce 2012 měl třeba Google zisk téměř 14 miliard dolarů a zaměstnával méně než 38000 lidí což kontrastuje s automobilovým průmyslem, kdy, ve vrcholném roce 1979, General Motors zaměstnával téměř 840000, ale vydělal, po zohlednění inflace, jen 11 miliard. Krom těchto závodních zaměstnanců, také vzniklo mnoho pracovních míst v navazujících profesích jako řízení, servis, pojištění či půjčování aut. I internetový sektor vytváří jiná pracovní místa a je považován za velkého ekvalizéra, přece jenom, každý může psát blog a vydělávat na reklamách, publikovat ebook, prodávat věci na eBayi nebo vyvinout aplikace pro iPhone. Rozdíl je v tom, že v iByznysu téměř vždy vítěz bere vše. Internet tedy teoreticky srovnává příležitosti a bourá vstupní bariéry, ve výsledku ale vytváří rozdíly mnohem větší.

 

Nearly everyone believes, for example, that occupations that require physical manipulation of the environment will always be safe. Yet, military pilots located in the western United States routinely operate drone aircraft in Afghanistan. By the same token, it is easy to envision remote-controlled machinery being operated by offshore workers who provide the visual perception and dexterity that, for the time being, continues to elude autonomous robots.

Třeba téměř všichni si myslí, že pozice vyžadující fyzickou změnu prostředí budou vždy bezpečná. Vojenští piloti sedící ve Spojených státech běžně létají s drony v Afghánistánu a využitím stejného principu bychom se mohli dočkat toho, že levný zaměstnanec někde v Asii či Africe bude na dálku ovládat stroje ve vysokopříjmových ekonomikách.

 

The most frightening long-term scenario of all might be if the global economic system eventually manages to adapt to the new reality. In a perverse process of creative destruction, the mass-market industries that currently power our economy would be replaced by new industries producing high-value products and services geared exclusively toward a super-wealthy elite. The vast majority of humanity would effectively be disenfranchised. Economic mobility would become nonexistent. The plutocracy would shut itself away in gated communities or in elite cities, perhaps guarded by autonomous military robots and drones. In other words, we would see a return to something like the feudal system that prevailed during the Middle Ages. There would be one very important difference, however: medieval serfs were essential to the system since they provided the agricultural labor. In a futuristic world governed by automated feudalism, the peasants would be largely superfluous.

Nejděsivější dlouhodá predikce může být, když se světový ekonomický systém dokáže adaptovat nové realitě. V procesu kreativní destrukce bude masivní produkce nahrazena produkcí pro superbohaté. Naprostá většina lidí bude vyřazena z dění. Ekonomická mobilita přestane existovat. Plutokracie se uzavře za branami soukromých komplexů nebo měst, možná chráněných vojenskými roboty a drony. Jinými slovy by jsme viděli návrat do dob feudálního systému s tím rozdílem, že dříve byli nevolníci pro systém důležití, což už by tentokrát neplatilo.

 

Andrées de Ruiter

Trekking in the Annapurna along the new NATT – trails which avoid the road

Textový průvodce pro mou cestu kolem Annapuren se ukázal jako praktický doplněk a vzhledem k tomu, že byl v Kindlu, tak ani nepřidal nic na váze. Pro základní přehled velmi dobré, sem tam se ale, kvůli vývoji regionu, nepřesnosti našly, takže papírová mapa se hodila také. Spíše se ale dalo věřit tomu textu. Hodily se informace o získání povolení a jak se dostat k samotnému treku.

 

Steven Pressfield

The War Of Art: Winning the Inner Creative Battle

Motivační knížka, která jako hlavní překážku našeho snažení viní Resistance. Jestli si to, osvěžen pár výpisky, dobře pamatuju, tak Pressfield tvrdí, že v sobě máme jakési dva módy – Self a Ego. Jak jsem to pochopil, tak Ego je takový ten stav, kdy nad ničím nepřemýšlíme a jedeme jaksi na autopilota a Self je, když děláme věci, o kterých rozumově víme, že jsou dobré. Ego nevyžaduje, narozdíl od Self, téměř žádnou energii a proto přirozeně směřujeme právě k němu. Abysme se dopracovali k Self, které je potřeba když chceme něco dosáhnout, musíme prolomit Resistance. Celá knížka je tedy o tom nebýt líný. Psána je tak trochu arogantně, což mi ve čtení na některých místech vadilo. Na rozdíl od většiny autorů Pressfield tvrdí, že nemáme dělat to co nás baví, ale to v čem jsme úspěšní, což nebývá často to samé.

Here’s what I think. I think angels make their home in the Self, while Resistance has its seat in the Ego.   The fight is between the two.   The Self wishes to create, to evolve. The Ego likes things just the way they are.   What is the Ego, anyway? Since this is my book, I’ll define it my way.   The Ego is that part of the psyche that believes in material existence.   The Ego’s job is to take care of business in the real world. It’s an important job. We couldn’t last a day without it. But there are worlds other than the real world, and this is where the Ego runs into trouble.   Here’s what the Ego believes:   1) Death is real. The Ego believes that our existence is defined by our physical flesh. When the body dies, we die. There is no life beyond life.   2) Time and space are real. The Ego is analog. It believes that to get from A to Z we have to pass through B, C, and D. To get from breakfast to supper we have to live the whole day.   3) Every individual is different and separate from every other. The Ego believes that I am distinct from you. The twain cannot meet. I can hurt you and it won’t hurt me.   4) The predominant impulse of life is self-preservation. Because our existence is physical and thus vulnerable to innumerable evils, we live and act out of fear in all we do. It is wise, the Ego believes, to have children to carry on our line when we die, to achieve great things that will live after us, and to buckle our seat belts.   5) There is no God. No sphere exists except the physical and no rules apply except those of the material world.   These are the principles the Ego lives by. They are sound solid principles.   Here’s what the Self believes:   1) Death is an illusion. The soul endures and evolves through infinite manifestations.   2) Time and space are illusions. Time and space operate only in the physical sphere, and even here, don’t apply to dreams, visions, transports. In other dimensions we move “swift as thought” and inhabit multiple planes simultaneously.   3) All beings are one. If I hurt you, I hurt myself.   4) The supreme emotion is love. Union and mutual assistance are the imperatives of life. We are all in this together.   5) God is all there is. Everything that is, is God in one form or another. God, the divine ground, is that in which we live and move and have our being. Infinite planes of reality exist, all created by, sustained by and infused by the spirit of God.

Myslím, že andělé obývají Self, zatímco Resistance je usazena v Egu. Bitva je mezi těmito dvěma. Self chce tvořit a vyvíjet se. Ego má rádo věci takové, jaké jsou. Co to je vlastně Ego. Jelikož toto je má kniha, tak si ho tu sám definuji. Ego je část psyché, která věří ve věcnou existenci. Ego má na starost si poradit s potížema reálného světa, což je důležitý úkol. Neobešli bysme se bez něj. Ale jsou tu i jiné věci než reálný svět a tu se Ego dostává do potíží. Ego věří, že
1) Smrt je skutečná. Ego věří, že naše existence je definována fyzickou přítomností. Když zemře tělo, zemřeme i my. Posmrtný život není.
2) Čas a prostor jsou skutečné. Ego věří, že pro to, abychom se dostali z bodu A do bodu Z, musíme projít i B, C a D. Než se od snídaně dostaneme k večeři, tak musíme prožít celý den.
3) Každé stvoření je jiné a oddělené od ostatních. Ego věří, že jsem ti vzdálený. Můžu tě zranit, aniž bych ublížil sám sobě.
4) Nejdůležitějším impulzem života je pud sebezáchovy. Protože je naše existence fyzická a proto zranitelná nejrůznějšíma způsobama a tak je náš život i konání pod vlivem strachu. Je chytré, věří Ego, mít děti, které budou pokračovat v naší linii, dosáhnout věcí, pro které si nás budou lidé pamatovat, a také si zapnout bezpečnostní pásy.
5) Bůh není. Existuje pouze fyzický svět a jeho pravidla.
To jsou pravidla, kterými se řídí Ego. Dávají smysl. A tomuto zase věří Self.
1) Smrt je jen iluze. Duše se utkává a vyvíjí nespočetnými manifestacemi.
2) Čas a prostor jsou iluze. Čas a prostor jsou pouze ve fyzickém světě a i tady existují vyjímky jako sny, vize a přesuny. V jiných dimenzích se pohybujeme “rychle jako myšlenka” a obýváme několik rovin najednou.
3) Všichna stvoření jsou jedno. Když zraním tebe, ublížím i sobě.
4) Nejdůležitější emocí je láska. Svazek a vzájemná podpora jsou imperativem života. Všichni v tom jsme společně.
5) Bůh je to jediné co je. Vše co je, je Bůh v nějaké jeho podobě. Bůh, boží plácek, to je to místo kde žijeme, pohybujeme a máme své bytí. Existuje nekonečno rovin reality a všechny jsou vytvořeny a prolnuty duší Boha.

 

Mark Miodownik

Stuff Matters : Exploring the Marvelous Materials That Shape Our Man-made World

Asi před rokem byl na BBC dokument uváděný právě Markem Miodownikem o každodenních materiálech kolem nás a knížka je vlastně to samé a myslím, že i o stejných materiálech. Mne na knížku navedl blog Billa Gatese, který na svých stránkách mívá “doporučenou četbu” a já si tak osvěžil dokument a jelikož jsem asi neviděl všechny jeho části, tak se dozvěděl i mnoho nového. Velmi pěkně napsané, velmi čtivé a dozvíte, jak a proč některé materiály fungují. Třeba že ochranná korozivní vrstva na nerez oceli vzniká tak rychle, že nevadí ani její odstranění nebo že celuloid vznikl díky kulečníku a nechybí tu ani česká stopa.

For, in the end, Brearley did manage to create cutlery from stainless steel, and it’s the transparent protective layer of chromium oxide that makes the spoon tasteless, since your tongue never actually touches the metal and your saliva cannot react with it; it has meant that we are one of the first generations who have not had to taste our cutlery.

…nakonec se Brearleymu povedlo vytvořit příbor z nerezové oceli a její neviditelné vrstvy oxidu chrómu, který dělá lžíci bezchutnou, jelikož se jazyk nikdy nedotkne samotného kovu a sliny s ním nemohou reagovat. Toto znamená, že jsme jednou z prvních generací, která není ovlivněna chutí příboru.

 

The move from a billiard game, which uses three or four balls, to the more fashionable game of pool, which uses fifteen balls, happened in 1870s America. Up until this point, though, the balls themselves were made of ivory and so were expensive. Ivory has a unique combination of materials properties: it is hard enough to endure the thousands of high-speed collisions between the balls without denting or chipping; it is tough enough to not crack; it can be machined into the spherical shape of a ball; and like many organic materials it can be dyed into different colors. No other material at the time had this combination of properties, so when the popularity of pool exploded into a craze across American saloons, there was a real chance that the price of ivory would rise so much in response to demand that the game would rapidly become unaffordable. Hence the trial in many saloons across the continent of balls made of new replacement materials, such as plastic, some of which behaved very strangely. Plastic was a new kind of material, as different from other materials as screenplays are to prose.

Přesun od biliárdu, pro který jsou potřeba tři nebo čtyry koule ke kulečníku, který jich využívá 15, nastal v Americe v 70.letech 19.století. Do té doby, byly všechny koule ze slonoviny, takže byly drahé. Slonovina má unikátní vlastnosti, které ji dělají unikátní: je dost tvrdá na to, aby vydržela tisíce vysocerychlostních kolizí mezi koulemi bez poškození, je dost houževnatá na to, aby nepraskla, může být obrobena do tvaru koule a může být nabarvena. Žádný jiný materiál té doby takovéto vlastnosti neměl, takže když popularita kulečníku v amerických salónech rychle rostla, tak hrozilo, že slonovina bude natolik drahá, že hru samotnou už si lidé nebudou moci dovolit. Proto mnoho salónú experimentovalo s novýma materiálama, jako třeba s umělou hmotou, z nihž některé se chovaly opravdu zvláštně.

 

While glass had been used by the rich to drink wine for hundreds of years, most beers until the nineteenth century were drunk from opaque vessels such as ceramic, pewter, or wooden mugs. Since most people couldn’t see the color of the liquid they were drinking, it presumably didn’t matter much what these beers looked like, only what they tasted like. Mostly, they were dark brown and murky brews. Then in 1840 in Bohemia, a region in what is now the Czech Republic, a method to mass-produce glass was developed, and it became cheap enough to serve beer to everyone in glasses. As a result people could see for the first time what their beer looked like, and they often did not like what they saw: the so-called top-fermented brews were variable not just in their taste, but in their color and clarity too. Not ten years later, a new beer was developed in Pilsen using bottom-fermenting yeast. It was lighter in color, it was clear and golden, it had bubbles like champagne—it was lager. This was a beer to be drunk with the eyes as much as with the mouth, and these light golden lagers have continued in this tradition ever since, being designed to be served in a glass.

Zatímco sklo se používalo bohatými lidmi k pití vína po stovky let, většina piva se do 19.století pila z neprůhledných hmot jako keramika, cín nebo dřevo. Jelikož většina lidí neviděla barvu toho co pijí, tak nezáleželo na tom, jak pivo vypadalo, ale jen na jeho chuti. Povětšinou se jednalo o tmavé a zakalené nápoje. Pak ale, v roce 1840, vyvinuly v Čechách  metodu hromadné produkce skla, které se stalo tak levným, že nyní každý mohl pít pivo ze skla. Lidé tedy mohli poprvé vidět jak jejich pivo vypadá a často se jim to moc nelíbilo. Horně kvašená piva se různila nejen chutí, ale také barvou a čirostí. Ani ne o deset let později, vzniklo v Plzni nové, spodně kvašené, pivo. Bylo světlejší, bylo čiré a zlaté, mělo bublinky jako šampaňské – byl to ležák. Toto bylo pivo, které se pilo nejen ústy ale i očima.

 

Aldoux Huxley

Konec Civilizace

Klasika o předurčenosti ras a o světu, kde každý má své místo a je s ním spokojený. Už jsem to před lety jednou četl, ale osvěžení neuškodilo.

Jeden student zvedl ruku. Prý dobře chápe, že není možno nechat nižší kasty, aby marnily nad knihami čas, který patří komunitě, když je tu kromě toho nebezpečí, že by mohly číst něco, co by třeba mohlo nežádoucím způsobem pozměnit některý z reflexů, k nimž byly vychovány, ale přece jen… zkrátka nemůže pochopit tu věc s květinami. Proč si dávat tolik práce, abychom psychologicky vzali deltám možnost těšit se z květin? Ř.L.P. to trpělivě vysvětlil. To, že pouhý pohled na růži vyvolává u dětí křik, má své závažné ekonomicko-politické důvody. Není to tak dlouho (asi sto let nebo tak nějak), co byli gamy, delty a dokonce i epsiloni predestinováni k tomu, aby milovali květiny, květiny zvlášť a přírodu vůbec. Účelem toho bylo naočkovat jim sklon chodit při každé možné příležitosti do přírody, a tak je přimět k tomu, aby používali dopravních prostředků. „A používali jich?“ zeptal se student. „Ano, a vydatně,“ odpověděl Ř.L.P., „ale nic jiného.“ Petrklíče a krajina, zdůrazňoval, mají jednu velkou chybu: jsou zadarmo. Láska k přírodě nezaměstná žádnou továrnu. Proto bylo rozhodnuto, že se láska k přírodě odstraní, alespoň u nižších kast; že se odstraní láska k přírodě, nikoli však sklon používat dopravních prostředků. Bylo totiž přirozeně nezbytné, aby jezdili do přírody i nadále, přestože se jim protiví. Problémem bylo, jak najít ekonomicky pádnější důvod pro používání dopravních prostředků, než jakým bylo pouhé zalíbení v petrklíčích a krajině. Ten důvod byl promptně nalezen. „Predestinujeme masy k odporu vůči přírodě,“ uzavřel ředitel, „avšak zároveň je uzpůsobíme tak, aby našly zalíbení ve všech sportech v přírodě. Přitom dbáme, aby každý takový sport nutně vyžadoval složité nářadí. Takže teď nejen používají dopravních prostředků, ale jsou také spotřebiteli průmyslového zboží.

 

Cesta uběhla bez jakýchkoliv příhod. Do New Orleansu přilétla Modrá pacifická raketa o dvě a půl minuty dříve, v tornádu nad Texasem ztratila čtyři minuty, avšak na 95. stupni západní zeměpisné délky se dostala opět do příznivého vzdušného proudu, takže mohla v Santa Fé přistát s méně než čtyřicetivteřinovým zpožděním proti jízdnímu řádu.

 

Tim Harford

The Undercover Economist

Velmi zajímavá knížka o politice určování ceny a co vše se dá správnou cenou řešit. Vyhovění lidem, kteří nechtějí utratit ani o halíř více než je nutné a lidem, kteří tak senzitivní nejsou, bez toho, aby se nikdo necítil ublížený mne tu zaujalo nejvíce.

For a while, Costa hit upon an elegant strategy: Costa, like most other coffee bars these days, offers “Fair Trade” coffee; theirs comes from a leading fair trade brand called Cafédirect. Cafédirect promises to offer good prices to coffee farmers in poor countries. For several years, customers who wished to support third-world farmers—and such customers are apparently not uncommon in London—were charged an extra ten pence (about eighteen cents). They may have believed that the ten pence went to the struggling coffee farmer. The evidence suggested that almost none of that money went anywhere but Costa’s bottom line. Cafédirect paid farmers a premium of between 40 and 55 pence (up to a dollar) per pound of coffee. That relatively small premium can nearly double the income of a farmer in Guatemala, where the average income is less than $2,000 a year. But since the typical cappuccino is made with a quarter-ounce of coffee beans, the premium paid to the farmer should translate into a cost increase of less than a penny a cup. Of the extra money that Costa charged, more than 90 percent was going missing between the customer and the farmer. So either Costa and Cafédirect were wasting the money (through higher costs) or it was being added to profits. Fair trade coffee associations make a promise to the producer, not the consumer. If you buy fair trade coffee, you are guaranteed that the producer will receive a good price. But there is no guarantee that you will receive a good price. The truth is that fair trade coffee wholesalers could pay two, three, or sometimes four times the market price for coffee in the developing world without adding anything noticeable to the production cost of a cappuccino, because coffee beans make up such a small proportion of that cost. … By ordering a fair trade cappuccino, you sent two messages to Costa. One message interested them very little: “I think that fair trade coffee is a product that should be supported.” The second message is the one that they were straining to hear: “I don’t really mind paying a bit extra.” This immediately gave Costa the information they were looking for. They know that socially concerned citizens tend to be less careful with their cash in coffee bars, while unconcerned citizens tend to keep their eyes on the price.

Costa, tak jako většina kaváren, nabízí “Fair Trade” kávu. Ta jejich pochází od Cafédirect, který slibuje zaplatit farmářům v chudých zemích dobrou cenu. Po několik let byly zákazníci, kteří chtěli podpořit farmáře třetího světa nuceni zaplatit deset pencí (asi  tři koruny) navíc. Mohli věřit, že těch deset pencí jde přímo za farmáře, důkazy ale ukazují spíše na to, že téměř vše zůstalo Costě. Cafédirect platí farmářům mezi 40-55 pencemi (cca kč15) za libru (0,45kg) kávy. Tato, relativně malá, částka, může téměř zdvounásobit příjem guatemalského farmáře, kde je průměrný roční příjem asi kč50000. Jelikož je ale pro typické cappuccino potřeba jen asi 8g zrn, tak by se káva měla zdražit o méně než penny na šálek. Asociace Fair trade coffee dalo záruku farmářům, nikoli spotřebitelům. Pokud si koupíte fair trade kávu, tak máte garantováno že producent dostane dobrou cenu, nikdo ale negarantuje, že dobrou cenu dostanete i Vy. Pravdou je, že velkoprodejci fair trade by mohli zaplatit dvou, tří a někde i čtyřnásobek tržní ceny kávy v rozvojovém světě a na ceně cappuccina by se to příliš neprojevilo, protože zrnka samotná tvoří jen malinkou část celkové ceny. … Objednáním fair trade kávy sdělujete Costě dvě věci. Jedna je až tak moc nezajímá “Myslím, že fair trade káva je dobrý produkt a zaslouží si být podporován”. Druhá zpráva je pro ně mnohem důležitější: “Vlastně mi nevadí platit něco navíc.” Costa tak nyní ví, že sociálně odpovědní lidé bývají méně senzitivní k vyšším cenám, zatímco ti co se nestarají, jsou mnohem šetrnější.

 

Supermarkets will often produce a store-brand “value” range, displaying crude designs that don’t vary whether the product is lemonade, bread, or baked beans. It wouldn’t cost much to hire a good designer and print more attractive logos. But that would defeat the object: the packaging is carefully designed to put off customers who are willing to pay more. Even customers who would be willing to pay five times as much for a bottle of lemonade will buy the bargain product unless the supermarket makes some effort to discourage them.

Supermarket mívají v nabídce řadu produktů pod svou značkou, které mají velmi strohý a nepoutavý design. Najmout si designéra a vymyslet něco atraktivnějšího by moc nestálo, bylo by to ale kontraproduktivní. Obal je totiž navržen tak, aby odradil zákazníky, kterým nevadí utratit o trochu více. I zákazníci, kteří by zaplatili klidně pětinásobek za láhev limonády, by koupily levný produkt, kdyby supermarket nevyvinul určité úsilí, aby je od toho odradil.

 

But sweatshops are the symptom, not the cause, of shocking global poverty. Workers go there voluntarily, which means—hard as it is to believe—that whatever their alternatives are, they are worse. They stay there, too; turnover rates of multinational-owned factories are low, because conditions and pay, while bad, are better than those in factories run by local firms.

Ale sweatshopy jsou symptom, ne důvod, šokující světové chudoby. Pracující tam jdou dobrovolně, což znamená, i když je tomu těžké věřit, že jakákoli alternativa se jím nabízí je horší než toto. A také tam zůstavají; fluktuace u mezinárodních továren je nízká, protože podmínky a peníze, i když špatné, jsou stále lepší, než podmínky a peníze u místních.

 

Merle Robert

Malevil

Příběh napsaný už někdy v 60.letech pojednává o tom, co se stane, když nad Francií vybuchne atomovka, která nezanechá spad a jejíhž explozi přežije skupinka lidí na francouzském venkově. Myslím, že to je francouzská klasika a určitě se četla hezky. Je to o lidských vztazích, jak se hodnoty po takovéto události mohou změnit a jak je důležité, kdo se ujme vedení.

„Víš, chlapče,“ obrátila se k Peyssouovi, „rozhodovat o tom, zdali umřeme či budeme žít, není naše věc. Zůstali jsme naživu, a tak musíme pokračovat dál. Se životem to máš jako s prací. Člověk ji má dodělat, a ne všechno pustit z rukou, když mu to najednou nejde.“

 

Timothy Snyder

Bloodlands: Europe Between Hitler and Stalin

Jestli si myslíte, že to tu za války bylo drsný, tak po přečtení téhle knížky si to do relativní osy zařadíte někam směrem k pohodičce. To, co se dělo v Bělorusku, Polsku a Pobaltí je totiž krapet jiná liga. “To snad ani není možný” jsem si během čtení řekl nespočtukrát. Ta míra utrpení, krutosti a bezvýchodnosti je opravdu neskutečná. Je tu také pěkně popsán vzestup Hitlera i Stalina. Začátek patří zvěrstvům Stalina, ale Nacisti se brzy přidají. Výpisků mám tolik, že uvedu jen pár náhodně vybraných.

The Germans murdered about as many non-Jews as Jews during the war, chiefly by starving Soviet prisoners of war (more than three million) and residents of besieged cities (more than a million) or by shooting civilians in “reprisals” (the better part of a million, chiefly Belarusians and Poles).

Němci zavraždili během války přibližně tolik nežidů jako Židů. Povětšinou vyhladověním sovětských válečných zajatců (více jak 3 miliony) a obyvatel obležených měst (více jak milion) a nebo zastřelením civilistů v reprisáliích (téměř milion, povětšinou Bělorusů a Poláků).

 

European public opinion was so polarized by 1936 that it was indeed difficult to criticize the Soviet regime without seeming to endorse fascism and Hitler. This, of course, was the shared binary logic of National Socialism and the Popular Front: Hitler called his enemies “Marxists,” and Stalin called his “fascists.” They agreed that there was no middle ground.

Evropské veřejné mínění bylo v roce 1936 natolik polarizované, že bylo těžké kritizovat sovětský režim bez toho, aby to nevypadalo, že sympatizujete s tím fašistickým a Hitlerem. Toto byla sdílená binární logika Národního socialismu a Populární fronty: Hitler nazýval své nepřátelé “Marxisté” a Stalin ty své “fašisté”. Shodovali se, že nic mezi není.

 

…shot to the back of the neck, and buried anonymously in mass graves. When Janina’s mother asked the police about them, she was told the typical lie: her daughters and son-in-law had been sentenced to “ten years without the right to correspondence.” Because this was another possible sentence, people believed it and hoped. Many of them kept hoping for decades.

…zastřelen zezadu do hlavy a pohřben anonymně do masového hrobu. Když se Janina matka na ně ptala policie, tak ji odpověděli typickou lží: její dcery a zeť byli odsouzeni k “deseti letům bez práva korespondence”. Protože toto byl další možný rozsudek, lidé věřili a doufali. Mnoho z nich po několik desetiletí.

 

In the history of the bloodlands, Operation Barbarossa marks the beginning of a third period. In the first (1933-1938), the Soviet Union carried out almost all of the mass killing; in the second, during the German-Soviet alliance (1939-1941), the killing was balanced. Between 1941 and 1945 the Germans were responsible for almost all of the political murder.

V historii Bloodlands značí operace Barbarossa třetí část. V té první (1933-1938) byly téměř veškeré masové vraždy provedené Sovětským Svazem, ve druhé, během Německo-Sovětské aliance (1939-1941) se vraždění vyrovnalo. Mezi lety 1941-45 to byli Němci, kdo byl zodpovědný za naprostou většinu politických vražd.

 

At Dulags 220 and 121 in Homel, as many as half of the prisoners had shelter in abandoned stables. The others had no shelter at all. In December 1941 death rates at these camps climbed from two hundred to four hundred to seven hundred a day. At Dulag 342 at Molodechno, conditions were so awful that prisoners submitted written petitions asking to be shot.

V Dulazích 220 a 121 v Homelu, měla celá polovina vězňů přístřešek v opuštěných stájích. Ta druhá neměla žádný. V prosinci 1941 se počet mrtvých postupně zvyšoval z 200 na 400 a pak na 700 lidí za den. V Dulagu 342 byly podmínky natolik strašné, že vězni podepisovali petici, žádající zastřelení.

 

In these last few months of war, from January to May 1945, the inmates of the German concentration camps died in very large numbers. Perhaps three hundred thousand people died in German camps during this period, from hunger and neglect. The American and British soldiers who liberated the dying inmates from camps in Germany believed that they had discovered the horrors of Nazism. The images their photographers and cameramen captured of the corpses and the living skeletons at Bergen-Belsen and Buchenwald seemed to convey the worst crimes of Hitler. As the Jews and Poles of Warsaw knew, and as Vasily Grossman and the Red Army soldiers knew, this was far from the truth. The worst was in the ruins of Warsaw, or the fields of Treblinka, or the marshes of Belarus, or the pits of Babi Yar.

V posledních měsících války, mezi lednem a květnem 1945, umírali vězni v koncetrácích v opravdu velkých počtech. Asi 300000 lidí zemřelo v táborech v této době kvůli hladu a zanedbání. Američtí a britští vojáci si mysleli, že během osvobozování Bergen-Belsenu a Buchenwaldu objevili ty nejstrašnější věci nacismu. Židé a Poláci z Waršavy ale věděli, stejně jako Vasily Grossman a vojáci Rudé armády, že to má k pravdě daleko. To nejhorší se nalézalo v ruinách Waršavy, polích u Treblinky, běloruských močálech a nebo v jámách Babi Yar.

 

The Czechoslovaks, whose German minority numbered about three million (a quarter of the population), had been marching their German citizens across the border since May. As many as thirty thousand Germans would be killed in these expulsions; some 5,558 Germans committed suicide in Czechoslovakia in 1945. Günter Grass, by then a prisoner of war in an American camp in Czechoslovakia, wondered if the GIs were there to guard him or to protect the Germans from the Czechs.

Čechoslováci, jejihž německá minorita tvořila asi čtrvtinu obyvatel (3mil), vyháněli jejich německé občany přes hranice už od května. Až 30000 Němců bylo během tohoto zabito. 5558 Němců spáchalo v roce 1945 v Československu sebevraždu. Günter Grass, tehdy válečný zajatec v americkém táboře na území Československa, si nebyl jistý, jestli tu jsou Američané proto, aby ho hlídali nebo chránili Němce před Čechy.

 

Between them, the Nazi and Stalinist regimes murdered more than fourteen million people in the bloodlands. The killing began with a political famine that Stalin directed at Soviet Ukraine, which claimed more than three million lives. It continued with Stalin’s Great Terror of 1937 and 1938, in which some seven hundred thousand people were shot, most of them peasants or members of national minorities. The Soviets and the Germans then cooperated in the destruction of Poland and of its educated classes, killing some two hundred thousand people between 1939 and 1941. After Hitler betrayed Stalin and ordered the invasion of the Soviet Union, the Germans starved the Soviet prisoners of war and the inhabitants of besieged Leningrad, taking the lives of more than four million people. In the occupied Soviet Union, occupied Poland, and the occupied Baltic States, the Germans shot and gassed some 5.4 million Jews. The Germans and the Soviets provoked one another to ever greater crimes, as in the partisan wars for Belarus and Warsaw, where the Germans killed about half a million civilians. These atrocities shared a place, and they shared a time: the bloodlands between 1933 and 1945.

Nacistický a stalinistický režim má na svědomí 14 miliónů lidí na území Bloodlands. Vraždění začalo politickým hladomorem, který Stalin uvalil na Ukrajinu a který si výžádal více jak tři miliony životů. Pokračoval stalinovým Velkým terorem z let 1937-8, během kterého bylo zastřeleno 700000 lidí, povětšinou zemědělců a národnostních menšin. Sověti a Němci pak spolupracovali na zničení Polska a jeho inteligence, 200000 mrtvých v letech 1939-41. Když Hitler zradil Stalina a zahájil invazi, vyhladověli Němci více jak 4 miliony lidí – válečné vězně a obyvatele Leningradu. V okupovaném Sovětském Svazu, okupovaném Polsku a okupovaných Baltských státech, Němci zastřelili nebo zplynovali asi 5,4 milionu Židů. Němci se s Rusy provokovali k ještě horším zločinům, jako třeba partyzánské války o Bělorusko a Waršavu, kde Němci zavraždili asi půl milionu civilistů. Tyto zvěrstva sdílely místo a sdílely i čas: Bloodlands mezi roky 1933 a 1945.

 

J.D. Salinger

The Catcher in the Rye

Co chytneš v žitě mne nezaujalo ani tak příběhem, jako stylem, kterým je kniha napsaná. Nevím jak se povedl překlad do češtiny, ale bude to asi krapet jiná kniha. Atmosféra tedy výborná ale příběh stál za nic. Kultovní americká klasika.

What you should be is not yellow at all. If you’re supposed to sock somebody in the jaw, and you sort of feel like doing it, you should do it.

 

Finally, though, I got undressed and got in bed. I felt like praying or something, when I was in bed, but I couldn’t do it. I can’t always pray when I feel like it. In the first place, I’m sort of an atheist. I like Jesus and all, but I don’t care too much for most of the other stuff in the Bible. Take the Disciples, for instance. They annoy the hell out of me, if you want to know the truth. They were all right after Jesus was dead and all, but while He was alive, they were about as much use to Him as a hole in the head. All they did was keep letting Him down. I like almost anybody in the Bible better than the Disciples.

 

The thing was, you could tell by the way he asked me that he was trying to find out if I was a Catholic. He really was. Not that he was prejudiced or anything, but he just wanted to know. He was enjoying the conversation about tennis and all, but you could tell he would’ve enjoyed it more if I was a Catholic and all. That kind of stuff drives me crazy. I’m not saying it ruined our conversation or anything-it didn’t-but it sure as hell didn’t do it any good. That’s why I was glad those two nuns didn’t ask me if I was a Catholic. It wouldn’t have spoiled the conversation if they had, but it would’ve been different, probably. I’m not saying I blame Catholics. I don’t. I’d be the same way, probably, if I was a Catholic. It’s just like those suitcases I was telling you about, in a way. All I’m saying is that it’s no good for a nice conversation. That’s all I’m saying.

 

Blaine Harden

Escape from Camp 14

Skutečný příběh člověka jménem Shin, který se narodil v jednom z táborů Severní Koreje a podařilo se mu utéci. I když se mu útěk podařil, tak se jedná o smutnou story, protože jeho hodnotový systém je naprosto v troskách. Jestli chcete vědět, jak se vychovávají děti v pracovním táboře totalitní totality, tak toto je kniha pro Vás. Také je tu pěkně popsán proces aklimatizace plně hrazený vládou Jižní Koreje.

Most prisoners tend crops, mine coal, sew military uniforms, or make cement while subsisting on a near-starvation diet of corn, cabbage and salt. They lose their teeth, their gums turn black, their bones weaken and, as they enter their forties, they hunch over at the waist. Issued a set of clothes once or twice a year, they commonly work and sleep in filthy rags, living without soap, socks, gloves, underclothes, or toilet paper. Twelve- to fifteen-hour workdays are mandatory until prisoners die, usually of malnutrition-related illnesses, before they turn fifty.

Většina vězňů pracuje na poli, těží v dole, šije uniformy nebo dělá cement, zatímco přežívá na hranici vyhladovění na dietě z kukuřice, kapusty a soli. Vypadají jim zuby, dásně zčernají, kosti zřídnou a kolem čtyřicítky se začnou lámat v pase. Jednou nebo dvakrát do roka vyfasují sadu oblečení, pracují a spí ve špinavých hadrech, bez mýdla, ponožek, rukavic, spodního prádla nebo toaletního papíru. Dvanácti až patnácti hodinový pracovní den je povinný až do smrti, povětšinou způsobené podvýživou ještě před padesátkou.

 

If Shin’s mother met her daily work quota, she could bring home food for that night and the following day. At four in the morning, she would prepare breakfast and lunch for her son and for herself. Every meal was the same: corn porridge, pickled cabbage and cabbage soup. Shin ate this meal nearly every day for twenty-three years, unless he was denied food as punishment. When he was still too young for school, his mother often left him alone in the house in the morning, and came back from the fields at midday for lunch. Shin was always hungry and he would eat his lunch as soon as his mother left for work in the morning. He also ate her lunch. When she came back at midday and found nothing to eat, she would become furious and beat her son with a hoe, a shovel, anything that was close at hand. Some of the beatings were as violent as those he later received from the guards. Still, Shin took as much food as he could from his mother as often as he could. It did not occur to him that if he ate her lunch she would go hungry. Many years later, after she was dead and he was living in the United States, he would tell me that he loved his mother. But that was in retrospect. That was after he had learned that a civilized child should love his mother. When he was in the camp – depending upon her for all his meals, stealing her food, enduring her beatings – he saw her as competition for survival.

Pokud Shinova matka splnila pracovní normu, přinesla domů jídlo na večer a následující den. Ve čtyři ráno připravovala snídaně a oběd pro sebe a syna. Pokaždé to samé – kukuřičná kaše, naložená kapusta a kapustová polévka. Shin toto jedl 23 let, pokud mu nebylo jídlo zakázáno jako trest. Když ještě nechodil do školy, tak ho matka často nechávala ráno doma samotného a přišla z pole až v poledne na oběd. Shin byl stále hladový a snědl svůj oběd hned jak matka odešla. Snědl i ten její. Když se pak v poledne vrátila a nenašla nic k jídlu, tak se rozlítila a mlátila ho motykou, lopatou, čímkoli co bylo po ruce. Některé výprasky byly natolik silné, žesi nezadaly s těmi pozdějšími od stráží. Shin nicméně stále využil jakékoli příležitosti sníst i máminu porci. Nenapadlo ho, že když se on nají, bude mít ona hlad. O mnoho let později, když už byla mrtvá a on v USA, tak mi řekl, že matku miloval. To ale bylo zpětně. To bylo poté, co se dozvěděl, že civilizované dítě by mělo milovat svou matku. Když byl v táboře, závislý na ni jako zdroji potravy, kradouc její jídlo a snášejíc její výprasky, tak ji vnímal jako konkurentku v boji o přežití.

 

The Party saw suicide as an attempt to escape its grasp, and if the individual who had tried the trick wasn’t around to pay for it, someone else needed to be found.’ North Korea’s National Security Agency warns all prisoners that suicide will be punished with longer sentences for surviving relatives, according to the Korean Bar Association in Seoul.

Strana vnímala sebevraždu jako formu úniku ze systému a jelikož se nemůže mstít na mrtvém, tak si musí najít někoho jiného. Severokorejské bezpečnostní služba varuje všechny vězně, že jakákoli sebevražda bude potrestána delším trestem pro přeživší příbuzné.

 

South Koreans have paid close attention to the price tag of German unification. The proportional burden on South Korea, some studies have found, would be two and a half times greater than on West Germany after it absorbed the former East Germany. Studies have found that it could cost more than two trillion dollars over thirty years, raise taxes for six decades and require that ten per cent of the South’s gross domestic product be spent in the North for the foreseeable future. South Koreans want reunification with the North, but they do not want it right away. Many do not want it during their lifetimes, largely because the cost would be unacceptably high.

Jihokorejci dobře zaregistrovali, kolik stálo sjednocení Německa. Vzhledem k jiným proporcím se předpokládá, že by náklady na sjednocení Koreje byly 2-2,5x větší. Vypracované studie mluví o více jak dvou bilionech dolarů v rozmezí třiceti let, zvýšené daně po šest desetiletí a 10% jihokorejského HDP by měl být utracen na Severu v dohledné budoucnosti. Jihokorejci chtějí sjednocení se Severem, ale ne právě teď. Mnoho jej nechce během svého života, povětšinou právě kvůli finanční náročnosti.

 

Toliko knížky čtené na třech kontinentech, v horách, na moři i ve vzduchu.