Tak konečně něco o červnovo-červencovém Kyrgyzstánu. Z toho tu byly zatím jen První dojmy z Biškeku a tak by se hodilo přidat i něco dalšího. Při psaní o něčem, co se událo před půl rokem už chybí takový ten prvotní zápal a tak se spíše soustředím na to, jaký dojem na mne každá část udělala a vyhnu se popisování trasy. Fotky jsou všechny v galerii a tak dám přednost videu. První částí budou hory, ze kterých jsem toho chtěl vidět mnohem více, ale kvůli ztracení cesty se tomu tak nakonec nestalo. Co jsem potom slyšel, tak nahoře bylo ještě celkem dost sněhu, který ale rychle ubýval a o dva týdny později už to prý problém nebyl.

Zatímco problémy s pod nohama drolícím se kamením a brozením toků se pomalu z mysli vytrácejí, tak pocit pastevecké divočiny zůstává. Chození po loukách, které nejsou zarostlé, protože jsou pravidelně spásány, občas skupinka koní nebo kravek. Lidí minimálně. Nahoře jsem třeba za tři dny nepotkal nikoho, což přičítám tomu, že jsem byl mimo hlavní spojnici a průsmyk byl asi stále ne moc průchozí. V údolí jsem potkal tak tři za den, buďto jsme se pozdravili na dálku nebo následovalo pár otázek ve stylu odkud jsem. Žádné velké přátelení, spíš takové to “je dobré o sobě vědět”. V celém údolí nebyla jediná vesnice. Na asi 30km byl jeden domek, tři maringotky, skupinka 3-4 jurt a jeden větší stan. Asfaltová silnice žádná, prašná/lesní cesta se ztratila u domku, od kterého to pak bylo dvacet kilometrů po pěšině nebo po trávě.

Absence civilizace a jakési splynutí s přírodou bez toho aniž bych se cítil v nebezpečí, že mne něco sežere. Tak by se to asi dalo shrnout.

Takhle třeba vypadalo jedno ráno z pod mého přístřešku.