Máme 21. a toto je teprve první příspěvěk tohoto měsíce. Výmluva by mohla být, že z Mastů se bloguje špatně, ale pravda je taková, že jsem stále (nebo opět?) v útlumu a nechce se mi dělat vůbec nic co vyžaduje větší energii a psaní sem není vyjímkou. Z plánů jak budu ty tři týdny aktivní tedy moc nezbylo. Na autoškolu jsem se vykašlal, vyběhl jsem jen dvakrát a to jen do nejbližšího obchodu, cvičení jsem také mnoho nedal a co se čtení týká, mám zářez pouze jediný a to ve formě vtipné knížky od Ladislava Zibury z jeho cesty Nepálem a Čínou. Alespoň, že jsem si za ty tři týdny stačil alespoň uspořádat fotky na discích. Teď ale k té knížce.

Místo fotek jsou stránky zkrášleny krásnýma ilustracema.

Jestli jste někdy četli něco od Koubka, tak toto je stylem celkem podobné, mně to alespoň připomnělo Kari povídky. Praktických informací pro cestu do Nepálu či Číny tu mnoho nenajdete, ale bavit se budete po celou dobu. Zibura je ročník 1992 a toto už je jeho druhá knížka, což na mne dost zapůsobilo. S mýma psacíma schopnostma je to mnohem horší a tak uvedu opět jen nějaké ty výpisky, ty vypoví o knížce nejvíce. Fakt jsem byl mile překvapen a děkuji Janině za dárek.

Jistou míru přehlíživosti dospělých mi plně vynahrazovaly všudypřítomné děti čekající na školní autobusy. Nadšeně za mnou přibíhaly, aby si mohly vyzkoušet obě anglické fráze, které znají ze školy. Starší studenti zkušeně pózovali a trvali na tom, že si je vyfotím. Pak se postrkovali u displeje fotoaparátu, ověřovali, zda na snímku nechybějí, a nechávali na něm zbytky své snídaně. Přes všechno nadšení se přede mnou některé stydlivější děti schovávaly. Lepily se obličeji na stromy a sloupy v domnění, že když nevidí ony mě, nemohu vidět ani já je. Tato neznalost základního pravidla optiky svědčí o tom, že Nepál žije v míru.

Zdá se, že nadcházející období dešťů a vysoká nezaměstnanost jsou lepší motivací než termíny evropských dotací. „Na tvé místo čekají desítky lidí” v tomto případě není jen frází. U každé stavby opravdu posedává několik zvědavých vesničanů, kteří by dělníka mohli zastoupit. V úplně všech vesnicích zatím stojí jen školy. Nepálci totiž do svých dětí vkládají velké naděje. Kombinují přitom hned dvě evoluční strategie – potomkům věnují velkou péči a ještě jich rodí hodně. Ostatně i proto jsem z České republiky odletěl jako mladík a v Nepálu přistál jako muž středního věku. Přesná polovina Nepálců je totiž podle statistik mladší než já (medián věku 23,6 roku).

Svým výstupem se mě snažil přesvědčit, ať si ho najmu jako průvodce na svou cestu. Po pravdě bych si podobný zjev najal jedině jako člena psího spřežení a pod záminkou hladu ho zastřelil ještě před otevřením první konzervy.

Na cestě kolem řeky jsem si už od rána připadal jako v parní lázni. O vysokou vlhkost vzduchu se starají vydatné deště, o poctivou výheň zase jeden z nejteplejších měsíců roku v zemi na 27.rovnoběžce (to je jižněji než Brno, Mikulov i Káhira). Je mi záhadou, jak v podobném prostředí mohl vzniknout jogínský pozdrav slunci, které toto utrpení způsobuje. Kdyby se mi někdy podařilo vstát před jeho východem, budu kotouči hrozit pěstí.

Pokoj jsem zaplatil už včera, a ráno mi tak nic nebránilo v tom, abych po anglicku zmizel. Ve spojení s ránem by se podle mého názoru fráze „zmizet po anglicku” (tedy rychle a neočekávaně) vůbec používat neměla. Hovoříme totiž o národu, jehož opulentní snídaně prosluly po celém světě. Zmizet ráno po anglicku by vypadalo asi takhle: člověk se nacpe klobáskami, vajíčky a fazolemi, přečte si noviny, dopije čaj a vyhlédne z okna. Povzdechne si, nasadí pršiplášť a pomalu schází po schodech. Ostatně sami Britové neříkají „zmizet po anglicku”, ale „zmizet po francouzsku”. To však problém nijak neřeší. Osobně soudím, že po francouzsku se dá zmizet leda tak z boje, ale rozhodně ne od snídaně. Délku francouzské snídaně limituje jen skutečnost, že světlé bagety okorávají už po dvou hodinách.

„Zase spát. Moc hloupé. Kdo spát, nic nevidět,” lomil ráno šerpa rukama a mimoděk nás seznámil s dalším ze svých mouder. Včera jsem ho kvůli množství pravd o životě začal podezírat z toho, že je zapáleným buddhistou. To ale rezolutně odmítl. „Víš, Bůh je jako dal bhat. My tomu říkáme dal bhat, Američan zase lentils and rice. Jedno jídlo, mnoho jmen. A s Bohem to stejné. Jeden Bůh – mnoho jmen,” vysvětloval mi zapáleně.

Poněkud mě ale překvapilo, že spolu s nimi z autobusu vystoupila také koza. „Nu, asi školní maskot,” říkal jsem si a nevěnoval koze další pozornost. Na hospodářské zvíře ostatně jako místní člověk nemůžu příliš zírat. Proběhlo klasické kolečko fotografování a zvídavých dotazů. Mladší děti se pak rozběhly do okolí hledat místa, kde by si mohly způsobit úraz. Zcela přirozeně je nejvíc zaujaly kluzké schodiště a soutěska řeky bez zábradlí. Starší děti ale zůstaly na parkovišti. „Budeme vařit oběd,” vysvětlily mi a začaly z autobusu vynášet velké hrnce. Podíval jsem se na místo, kde byla uvázaná koza. Jeden chlapec ji hladil po hlavě a další tři vykrvovali. „Jiný kraj, jiný mrav, Ládíku,” řekla by mi babička. Každopádně mě ten pohled na dvanáctileté chlapce, kteří pod dohledem učitele přeměňovali zvíře na maso, hypnotizoval. Komenský by jásal.

Hodně času strávil v Indii, kde se setkal také se slavným mystikem Oshem. Kromě filozofie našel zálibu rovněž v alkoholu a zřekl se života ve společnosti. Nakonec se ale přece jen rozhodl usadit. To se psal rok 1981 a on začal budovat svou chatrč.  Od té doby žije jen z darů místních a zeleniny, kterou si vypěstuje na zahradě. „Už jenom čekám, až umřu. V té zelenině není žádná šťáva. Nemá žádnou sílu. Jsem připravený zemřít,” představil mi svou vizi budoucnosti. „V Boha věřím, ale v posmrtný život ne. Posmrtný život si lidé jen namlouvají, aby si nepřipadali provinile, že ten současný vedou špatně,” říkal mi. Ptal jsem se, kdo je podle něj Bůh. „Bůh je někdo, kdo má moc měnit svět. Takže třeba ty,” řekl a začal se smát. Pak zpod postele vytáhl anglické vydání knihy Řek Zorba. „Tohle je filozofie. Podle toho žiju. Před patnácti lety mi ji dal jeden Švýcar. Vezmi si ji, jestli chceš.”

Důsledná příprava trasy byla završena. Zbývalo jen doplnit mé vybavení o několik věcí, které by se mohly v Číně hodit. Vytisknout si fotografii Miloše Zemana, kterak pije pivo s čínským prezidentem, problém nebyl. Větší oříšek představovalo sehnat čínskou vlaječku, kterou bych mohl nosit na krosně. Vzhledem k názorové orientaci většiny turistů totiž na rozdíl od tibetské vlajky nepatří ke zboží, které by v Káthmándú někdo poptával. „To máš skoro stejný, vezmi si tibetskou, vždyť je to součást Číny,” radil mi jeden ze stánkařů. V hloubi duše jsem ale tušil, že procházet Čínou s tibetskou vlajkou na zádech není tak docela dobrý nápad. Nakonec se mi čínskou vlajku přece jen podařilo sehnat, byť poněkud draho. „Ty hvězdičky se těžko vyšívají, proto stojí tolik,” vymlouval se prodavač. V duchu jsem se zaradoval, že neputuji pod vlajkou Evropské unie – to bych se nedoplatil.

Ráno mě vzbudil křik člověka, který bydlel v přilehlém chrámu. Abych se vyhnul hloupému nedorozumění, raději jsem si beze slova sbalil věci. Nedorozuměním je totiž každá konverzace, o kterou se tu člověk pokusí. Křik mě nijak neznepokojil. Když je někdo s místem mého noclehu nespokojený až ráno, nepředstavuje to velký problém – rád mu vyhovím a odejdu.

Odpoledne se znovu vyjasnilo, což jen potvrdilo mou konspirační teorii o předpovědích počasí. Jaké bude počasí, se totiž dozvídáme především z novin, televize a internetu. V zájmu všech těchto médií je, abychom trávili co nejvíce času doma. Zcela záměrně proto předpovídají opačné počasí, než ve skutečnosti bude. Když hlásí slunečno, lidé vyrazí ven nepřipraveni. Pak začne pršet a oni se musejí vrátit domů. Když hlásí déšť, lidé raději rovnou zůstanou doma. Celý den je slunečno, ale oni stejně sedí u televize. Občas posměšně vyhlédnou z okna ven a čekají, až ty neinformované naivní výletníky zkropí déšť. Věřím, že stejně tomu bude i tentokrát. Média hlásí déšť, a tak mne čekají pěkné, slunné dny.

Ráno jsem byl vyspaný dorůžova jen v těch částech obličeje, kde mě poštípali komáři.

V poledne jsem konečně narazil na první obchod. Protože procházím industriální částí provincie, regály byly zaplněny pneumatikami a krabicemi se železnými součástkami. Lednice ani pult ale nechyběly, a tak jsem si vytáhl dobře vychlazeného Hanse a hledal člověka, kterému bych mohl zaplatit. Když jsem důrazně zakašlal, konečně ke mně přišel prodavač. Asi vzadu něco opravoval, protože byl celý špinavý od oleje. Podal jsem mu dva jüany, on ale nechápal proč a odmítl je. Rozhlédl jsem se kolem ještě jednou. Plechovky od oleje, pneumatiky, pult s drobnými součástkami a chladící box. Dobrá práce Ladislave. Vnikl jsi do dílny automechaniků a vyraboval jim ledničku. Soudě podle smířlivého pohledu muže bych si pivo mohl klidně odnést, ale přesto jsem ho s omluvným úsměvem vrátil do lednice. Vynucená pohostinnost je jen krajním řešením, neměl bych ji zneužívat.

„Please, please, Chenhezen. Way to Chenhezen. Where Chenhezhen? CHEN-HE-ZEN,” naléhám na motorkáře. Motorkář se sklání ke svému telefonu a zběsile něco hledá v překladači. Trvá mu to dlouho, usilovně u toho přemýšlí. Po pěti minutách se mladík triumfálně usměje a podívá se na mě. Mám vyhráno, našel to! „DO-YOU-SPEAK-CHINESE?” přečte potom s pečlivou výslovností z displeje. Usměji se, poděkuji a jdu si sednout pod strom. Koukám do větví a přemýšlím… přemýšlím, na čem bych se oběsil.