Tak mi to nedalo a zašel jsem si i na ten ruskej film, co jsem v pondělí oželel. Jmenoval se Leviatan (Левиафан) a snad jedinou věc, kterou měl se včerejším Interstelarem společnou byla dlouhá stopáž. Po opravdu dlouhé době jsem byl ve Velkém sále ve Světozoru, který mne překvapil svou velikostí (je opravdu velký) a bohužel i sedačkama, které sice nijak netlačily, ale měly nižší opěradlo, takže když jsem chtěl mít opřenou hlavu, tak jsem musel trochu zaplout a pak jsem měl zas trochu problém s místem na nohy. I přes tento můj boj s místem mi ale 140 minut celkem uteklo. 

Překvapení se nekonalo. Spousta  vodky, která se tu pije jako víno – jedna flaška na jeden přípitek pro pět lidí, a spousta deprese. Jak jsem zvyklej na dobré konce, tak jsem si říkal “a teď se to zlomí” … “tak teď” a ono pořád nic, spíš právě naopak. Postupně se strácejí všechny naděje a když to vypadá, že jsme na dně tak zjistíme, že jde jít ještě hlouběji. Moc mocných a plebejská bezmocnost par excelence. Severní pobřeží Ruska na dobré náladě také moc nepřidá.

Je mi to až líto napsat, ale všechno se mi zdá uvěřitelné. Ono taky co v Rusku možné není :-). Jak se občas píše o kontrole Krymu nad médii, tak jediné, co mi přijde neuvěřitelné je to, že film vůbec vznikl, i když jsem teda teďka někde četl, že jeho promítání je v Rusku zakázané.

Pokud netrpíte sebevražednými sklony a chcete vidět emočně nabitý film bez hollywoodského přehánění, pak toto bude film pro vás. Já z toho měl celkem opačné dojmy než z Interstellaru. V kině mi to přišlo trochu jako nuda, ale po opuštění kina si to začala hlava přebírat, já začal Leviatan doceňovat a teď mi nezbývá než ho opravdu doporučit.