Ne nezačínám sbírku ani farmu, jen jsem poslední večer v Rabatu neodolal velkým hrncům uprostřed ulic. Správně, jsme zase u jídla. V obrovských hrncích se vařila voda a kolem nich se na dřevěném vršku vozíku válely prázdné ulity. Byli to takový ti šneci o velikost menší než zahradní, co jsou i v Čechách. Za pět dirhamů (nebo deset, teď už si nejsem moc jistej), tedy za cenu kolem dvaceti korun, dostávám keramickou mističku plnou právě těchto šneků, trochu vývaru a jedno párátko.

Prvního nebožák co ho vyndávám z misky je úplně zalezlej. Jelikož netuším, že je vyjímkou, tak si říkám, že spořádat celou mističku dá pěknou práci. Koutkem oka koukám na chlápka vedle mne, jak vnitřek vysává, zkouším to také a výsledek žádný. Pomohlo jen dlouhé šťouchání párátkem. Další šneci, až asi na dvě vyjímky, byli vylezlí a tak se jedli snadno. Musím říct, že jsem se necítil zrovna nejlíp, když na mně z ulity koukaly šnečí růžky, pak ale zaůřadovalo párátko a bylo po problému. Chuťově mi připomínali sušené houby. Jen nevím, jestli to byla opravdu šnečí chuť anebo nějaké koření ve vodě, ve které se vařili. Ke konci zjišťuji, že chlápek vedle mne se nesnažil vysát masíčko, ale práve ten šnečí vývar. Já si ho dávám až na konec v podobě toho, co zbylo na dně misky. Trochu jsem se šneků bál s tím, že budou nějak oslizlí či co, nakonec to ale bylo fajnový masíčko.