Rok 2018 byl šedesátkový pro mé rodiče, což znamenalo dvě významné oslavy.

V únoru byla v Británii sněhová kalamita, ve Walesu mezi kopečkama to ale zas tak nevadilo.

Zima skončila až v březnu kdy studená fronta ze Sibiře přinesla sníh dokonce i do Falmouthu.

Měsíční dovolená mne v roce 2018 zavedla do rozpálené Indonésie na ostrov Jáva, kde obzvlášť zajímavá byla oblast Broma.

Z tropické Jávy zpět do Cornwallu. V květnu jsem měl možnost se proběhnout v okolí Newquay při občasném jemném mžení.

V červnu mne žraly malé skotské mušky. Také jsem se ale vyškrabal na nejvyšší vrchol Velké Británie – Ben Nevis.

K červenci nemám žádnou fotku. Celý měsíc jsem byl v práci nicméně prázdný rámeček by mohl vyjadřovat jistou plonkovost tohoto roku. Třeba na blogu jsem právě za červenec měl jen jeden příspěvek a to ještě k tomu bylo jen video ze Skotska. Plonkovost asi není ten správný výraz, spíše ztráta elánu. Minulé roky jsem sem v rámci předsevzetí psával že bych neměl být tak líný a doufám, že rok 2018 byl jakýmsi dnem. Dyť jsem letos neuběhl ani tisíc kilometrů a rok zakončil o pět kilo těžší než jsem ho začal. Investičně taky nic moc a o intelektuální aktivitě ani památka.

V srpnu jsem se poprvé účastnil běhu ve Skuhrově, ale atmosféru tohoto suchého léta lépe vystihuje pohodička na balíku slámy při západu slunce uprostřed zvlněné cornwallské krajiny.

Naposledy na návštěvě u rodičů na Zahradním Městě.

Mezi bílíma útesama na jižním pobřeží Anglie v Eastbourne.

Na pár dní jsem si v listopadu odskočil do Benátek. Počasí nebylo optimální, ale i tak tu bylo dost turistů. V létě to tu musí být šílenost.