Takticky jsem si nechal dubnové plavání až na úplnej konec měsíce a oproti tomu březnovému to bylo nic tak strašnýho. Místo vychlazeného moře jsem ho totiž realizoval v londýnské Brentonské nádrži. K té jsem doběhl v derniéře mých běžeckých bot, které mi sloužily už od léta, což je zatím naprostý rekord.

Po dvou tisících kilometrech nevypadají boty zas tak zle. Jejich následovníky ssebou vozím už pár měsíců a Saucony se ne a ne proděravět. Dvě tři dírky na svršku, co se objevily během prvního půlroku nijak nevadily a podrážka, asi i díky materiálovému zesílení, držela nevídaně dlouho. Problémy jsem s nima měl jen dva. Jednak se mi zdálo, že při delším běhu (nad 20km) je trochu utlačován pravý malíček (jednou se mi na něm udělal dokonce i puchýř) a druhak od února smrádly zatuchlinou. Paradoxně od doby, co jsem je pořádně umyl. Pak asi pořádně nevyschly a cestou z Británie do Čech se začaly tvořit biologické procesy. Prát jsem je znova už nechtěl, protože jsem stejně nevěřil, že vydrží do konce měsíce.

Díru v podrážce jsem objevil v pondělí. Ještě jsem to s nima ale ty tři dny do konce měsíce vydržel a dnes mne donesly přes kopec k nádrži Brent, kde jsem poprvé okusil londýnskou vodu. Oproti moři kafíčko, ale i tak jsem po dvou minutách lezl ven. Ani jsem nestačil promrznout. Vlez do vody byl překvapivě dobrý, žádný velký kameny ani bahno. Bohužel jsem zatím žádný jiný neobjevil a tak nevím, jak to tu bude vypadat v létě. U břehu jsou totiž místa na ohníčky a tak tu bude večer asi víc rušno než dnes, to tu nebyl nikdo.