Vivobarefoot je značka, od které jsem si koupil, před téměř čtyřmi lety, první opravdu běžecké boty. Před tím jsem něco uběhl v normálních plátěnkách, ty ale do kategorie “opravdu běžecké boty” neřadím. Vivobarefoot Ultra jsem měl ve skříni už dlouho. Koupil jsem je tehdá nějak omylem navíc. Pamatoval jsem si, že se v nich běhalo pěkně a co je hlavní výhoda v tomhle vlhkém počasí, jsou celé z plastu, takže rychle schnou a nezesmrádnou. Pach byl také jeden z důvodů, proč jsem se už nemohl dočkat, až vyhodím Minimusky od NewBalance.

Pravá i levá bota vypadala dost podobně. Obě měly dlouhou díru na vnější přední části a malou na patě. Ta na patě byla způsobená ostrýma kamínkama, které si nacházely celkem často cestu do vzorku podrážky, pak už byl mezi nima a nohou jen kousek textilu.

Druhým důvodem byla podrážka. V dubnu, když jsem s nima začínal běhat, tak jsem měl největší obavy z jejich velikosti resp. malosti. Docela rychle se roztáhly a tak jsem na tento problém už dávno zapomněl. Co mne ale trápilo po většinu těch 1450km co jsem je měl na nohou, byly kamínky, povětšinou ostrý štěrk, který se s oblibou zakliňoval do profilu podrážky. Posledních pár týdnů mne pak trápila i taková podivná bolest v přední časti levého chodidla. Bylo to, jak kdyby tam někde byl větší placák. Čím to bylo netuším. Až na tu podrážku, kvůli které bych si tyhle boty už nekoupil, dobré botky.

Do Vivobarefoot Ultra jde vložit nejen jazyk, ale i celou vložku, kterou jsem ale nechal doma. Běhání jen ve skořápce mi nedělá problémy a zima mi v nich (zatím) také není. Tkanička tu je na zdrhovadlo, takže nemusím řešit zavazování.

Vivobarefoot Ultra jsou opravdu hodně minimalistické a tak jsem byl zvědav, jestli si chodidla nebudou stěžovat, ale po prvním běhu ani známka nespokojenosti. Jak je všude bahno, tak mám teďka trať jen po asfaltu. Ten pravý test přijde, až se někdy dostanu na nezpevněné cesty.