Překonal jsem hladinu dvoutisíců metrů a došel do Bagarchhapu, kde jsem zrovna dovečeřel špagety s rajčaty a jako zákusek jsem měl rýžový puding. Oboje mňamka.

Co se cesty týče, tak údolí, ve kterém vede, se mi zdá užší a užší, často připomíná spíše kaňon. Terasovitá políčka ze včerejška vymizela, ponejvíce tu jsou kameny a divoký porost, sem tam koza nebo kravka.

Konečně jsem procházel kolem alespoň trochu vzrostlého bambusu mimo vesnici a mohl si tak uříznout hůlku. Sice trochu užší než jsem si představoval, ale vypadá že vydrží.

V jedenáct jsem došel do Talu, kde jsem si dal výbornou zeleninovou polévku. Oproti té včerejší večeřové sice nebyla v lístku jako “fresh”, ale za to čerstvá opravdu byla. Žádné čínské nudle. Pak jsem měl ještě smažené brambory, které také byly dobré. To už začal povívat trochu větřík a já se posunul na sluníčko. Při chůzi bylo ve stínu ale stále lépe a tak potěšila objevivší se oblačnost.

K večeru pak cesta vedla povětšinou po stinné straně údolí, takže teplo už nebylo takovým problémem, spíše mi začala docházet energie.

Z jedné strany údolí na druhou se přechází téměř výhradně po visutých mostkách a jelikož se tak děje i několikrát za den, tak pomalu ztrácejí své kouzlo.

Možná je to i proto, že jsou jen v jakési standartní výšce, na ten úplně nejvýš ale stejně nepolezu 🙂