Dnes jsem uhl z hlavní trasy a vydal se směrem k jezeru Tilicho. To leží ve výšce téměř 5km a původně jsem chtěl zajít až k němu, což jsem přehodnotil a došel jen do Khangsaru. Zamrzlých jezer jsem viděl dost na cestě k Čo-Oju a za dva extra dny by to asi nestálo.

Tak jako obvykle je jasný den už od samotného rána.

Jediného, koho na cestě, až do večera potkám, je tahle paní.

Postupně se otevírají výhledy směrem k Manangu a na horizontu je vidět i Manaslu.

V Kangsharu se chlubili, že tu každý dům má záchod.

Já na jeho konci odbočuji směr Yak Kharka, kde mám v plánu nocovat.

Chtěl jsem se podívat, jak vypadá Velká Bariéra, která Herzogovy zamezila v přístupu k Annapurně a toto je ona. Plochý vrchol napravo patří Tillicho Peaku.

Včera se jedněm lidem podařilo zblízka a za světla vidět sněžného leoparda, já vzal za vděk alespoň divokýma ovcema nebo kozama.

Khangsar z výšky.

 Z nejvyššího bodu byl nádherný rozhled do údolí i na hory.

Klesalo se severním svahem a tak přišla vhod i čerstvě koupená čepice. Kdybych v ní neměl rukavice, tak bych asi ale zůstal v šátku.

Do Yak Kharky (cca 4000m.n.m.) docházím přesně v šest, pěkně se tu najím, ale za zmínku stojí něco jiného. Když mi pán otevírá pokoj, tak ukazuje, že tu sice žárovka je, ale není vypínač. Nějak na něj zapomenuli a tak mi prý musí stačit okno 🙂

Zítra mne čeká poslední přiblížení k průsmyku Thorung La.