Dnešní program byl jasný – překonání nejvyššího bodu cesty, průsmyku Thorong La ve výšce 5416 metrů.

Vyrážím o půl osmé. Jediní kdo vyjdou až po mně, jsou dva Francouzi, kteří podle pozdějších zpráv celou trasu doslova prolétli.

Tím, že všichni vycházeli o dost dříve, kolem čtvrté už třeba byli někteří vzhůru (vzbudili mne), tak nemám měřítko pro mé tempo.

Je jasno a bezvětří.

7:52 – že už by byl průsmyk na dohled? Ne ještě ne.

Po mostku.

8:22 -průsmyk?

8:59 – tak teď?

9:25 – tohle by odpovídalo mému časovému plánu dvou hodin.

9:39 – a další

9:48 – už to začíná být trochu trapné

11:02 – po několika dalších. Tady je vidět dlouhý pruh vlaječek, to vypadá nadějně.

11:21 – konečně na vrcholu, jen to trvalo o dvě hodiny déle než jsem čekal. Hlavně druhou půlku jsem se sotva plazil. Spousta malých přestávek na vydýchávání. Chyběl delší pobyt nad 5000m, který ale u tohodle okruhu, narozdíl od Everestu, nejde moc smysluplně realizovat. Výjímkou je jezero Tilicho. V první půli stoupání jsem se dotáhl na jediné lidi, které jsem, krom Frantíků, viděl, pár Asijců s nosičem. Chlápek vše zvládal v pohodě, má prý hodně zkušeností z Tibetu a stále čekal na ženu, se kterou jsem měl později stejné tempo, jen s náskokem. Často jsem se tedy s chlápkem míjel a ten zmínil, že u Tilichika bylo po kolena sněhu. Dobře tedy že jsem tam nešel. Je zvláštní jak se podmínky na takto malém území mohou lišit.

A takto už vypadá druhá strana. Annapurnu II nahradí v následujících dnech Dhaulágiri.

Severní a jižní strana. Cesta vedla po té severní, kde to na sněhu (či blátě) celkem klouzalo. Má koncentrace polevila až ve chvíli kdy bylo vidět občerstvení a sníh už byl samá hlína, takže výhledově si budu muset vyprat kalhoty.

16:17 – vcházím do Muktinathu, kde trochu bloudím mezi chrámy. Moc se mi nechtělo měnit normální brýle za sluneční (kvůli tomu sněhu okolo) a tak mne teďka slzí oči při každém prosvitnutí slunce vedle brýlí. To že jdu na západ situaci moc nepomáhá.

Fotím si alespoň jednoho Budhu. Chvilku trvá, než se od komplexu dostanu do městečka Ranipauwa a tam zalézám do prvního hotelu. Utahanej jak pes, hladovej jak vlk a žíznivej jak velbloud. Jako první si ale dávám sprchu, abych ze sebe smyl všechnu tu vazelínu co jsem na sebe napaglal v obavě před větrem, kterej se nakonec žádnej nekonal.