Teplo, teplo, teplo a nakonec pěkná vesnička s pěkným výhledem na Annapurnu. Takhle by byly stručně popsané dojmy z dneška, jenže mám i kupu fotek, takže to bude delší.

A již tradičně začínáme ránem. K snídani jsem měl čokoládovou palačinku, u které jsem si nebyl úplně jist, jestli není uprostřed syrová, ale překvapivě jsem se ji najedl a to bylo v tu dobu hlavní. Ono je těžké hodnotit něco, co sice podle jména znáte, ale je to z jiného těsta, dělané na jiném oleji a ještě je to asi třikrát tlustší než co považujete za normál. Včera k večeři jsem si třeba objednal zeleninové spring rolls, které byly úplně jiné než vietnamské, ale i přesto jsem si na nich pošmákl. Palačinka byla chuťově o dost slabší, ale s prázdným žaludkem by se šlo stinnou stranou údolí, po levém břehu Kali Gandaki určitě hůře.

Jak se slunce šplhalo po obloze výš a výš tak stínu ubývalo, a když jsem opouštěl Mustang, tak stínu už na cestě nebylo. Myslím, že u zápisku z Kagbeni jsem k jedné fotce napsal, že “tady začíná Mustang”. Hned následující den jsem si, podle tabulí, začal uvědomovat, že to asi nebyla pravda. Začínal tam horní Mustang, území, do nějž můžete jen ve skupině s průvodcem. Toliko oprava.

Přemýšlel jsem co k tomuto výrazu napíšu, ale asi si vystačím jen s jednoslovným a naprosto neutrálním – kráva.

Na kamenech se to hemžilo ještěrkama.

Vodopád nad vesničkou Rukse Chhahara na druhém břehu řeky.

Někdy kolem jedné přecházím po mostku vesničky Dana. Na to, abych tu spal je ještě opravdu brzo, ale pauza na polívku a Colu přijde vhod. Byl tu také jeden asijský cyklista. Vlastně ani nevím, jestli sem přijel nebo dojel a jestli odjel nebo odešel. Při mém příchodu zrovna sundával zadní prázdné kolo, které bylo takové vlnkové, skoro až ozubené. Ráfek byl v pořádku, ale prázdná pneumatika nabrala kvůli šutrům a dírám na silnici takovýto tvar. Říkal, že už mu došly záplaty a nezdálo se mi, že bych slyšel pumpičku, asi se hlavně snažil ochránit pneumatiku a ráfek nacpáním čehokoli mezi. Mé smysly byly v tu dobu už příliš zaneprázdněny výbornou polévkou.

Po pauze jsem se zase vrátil na “svoji” stranu řeky a po chvíli si mohl dát pauzu další, protože pod bagr se mi vrhat fakt nechtělo. Netrvalo to ani hodinu.

Po celou dobu jsem měl cíl téměř na dohled – tam pod vodopádem leží Narchyang.

Myslel jsem si, že odstraňuje sesuv ze svahu nahoře a ještě jsem si říkal, jak to dělá poctivě, protože šťoural i do strany a snažil se uvolnit jakékoli kameny, aby předešel dalším problémům. No a pak tam nechá takovoudle kupu na přelezení. Žádný sesuv tu tedy nebyl, jen probíhá rozšíření cesty, aby tu mohla projet i auta.

Už jsem si vzpomenul jak se říká dělání nití – předení. A tohle je tkaní. Jen ještě jaký je výraz pro to drhnutí co dělala paní v Naurikotu na střeše…

A toto už je Narchyang. První dům na kopci, pěkně opravený a do dáli viditelně barevný, bylo ubytování. Fakt jsem tam chtěl zůstat, ale ty lidi byli fakt nemožný. Vidím je v baráku a z cesty se ptám, jestli mají otevřeno. Chvilku to trvá, ale že jako jó. Má obligátní otázka, “co tu stojí nocleh?” Pár vteřinová porada, a že prý pět tisíc! Říkám si jestli si nepletou sta a tisíce v angličtině a ač slovo “ridicule” prakticky nepoužívám, tak tady jsem si ulevil, že to směšné je a šel dál. Chlápek na mne vykřikl, kolik bych teda dal. Já na to, že posledních pár dní jsem platil dvěstě. A on, že teda jo. Lezu tedy do brány, mezitím se dohadují který pokoj a trvá jim to tak dlouho, že se rovnám do stínu, který vrhá sloupek. Stále se nemají k akci, je to jeden chlápek a dvě ženské, ptám se tedy, jestli vaří a jestli mezitím mohu vidět menu. Chlápek se jen podívá na ženský a ty začnou zuřivě mávat rukama, že žádný jídelníček není. Tím se pro mne ucho utrhlo, vycházím ven a pokračuji v cestě. Až mi připadá, že si oddechly, že odcházím. Nevím kdo jsou normální majitelé, ale tito to určitě nebyli.

A kdybyste nevěřili, že je v Himaláji v únoru teplo, tak tady je trs banánů 🙂 I nějaké citrony, pomeranče a mandarinky jsem viděl.

V obchůdku si kupuju dvoje sušenky á10 rupek a o kousek dál nacházím ubytování v homestayi. Nic extra, ale mám tu snad nejlepší dahl bat. Nebyl ostrej a jako nakládaná zelenina byly podzemní jablka (myslím že ground apple). K pozitivnímu chuťovému vjemu určitě přispívá fakt, že mám hlad, ale také trochu i pocit viny, že jsem vyrazil na procházku aniž bych jim dal vědět a vrátil se až za tmy.

Nad vesnicí se totiž takhle tyčila Annapurna a já vyrazil na kopec fotit západ slunce.

Čekal jsem, až se začne něco dít, ale pak se najednou objevil mrak, horu zahalil, po chvilce zmizel a zlatavý nádech kompletně fuč. Pořád ještě nemohu uvěřit, jak rychle se to stalo.

Alespoň tedy polonoční záběr, který má také svou atmosféru. Sem jsem se drápal po cestičkách, ale zpátky dolů jsem šel raději po cestě, která vedla z údolí k budovanému tunelu. Ve tmě se mi to zdálo jistější. Za noce vše vypadá jinak a tak jsem jednou špatně odbočil, ale rychle si naštěstí chybu uvědomil. Na to, že jsem po té cestě před tím nešel a že místní hradí cesty z/do vesnice kvůli dobytku, tak jsem byl překvapen, za jakou chvilku už jsem se cpal rýží.

Dodatek: následující den zjišťuji, že Annapurna není Annapurna ale Nilgiri. Já si říkal kam zmizela Annapurna Jih…