K ledopádu jsem nakonec nešel, ale i tak to nebyl úplně krátký den, i když na mapě jsem se posunul jen trochu.

Ráno jsem se čistě jasné oblohy úplně všude nedočkal a kolem vrcholu Dhaulágiri se vznášel mráček.

Nad Nilgiri už se jednalo o solidni mrak, ale hlavní vrchol povětšinou vidět byl.

Ráno, po snídani, kdy už mám zbaleno, na střeše mého ubytování. Včera paní vinula z vlny nit, dneska kartáčovala. Jak se obojí správně nazývá jsem kdysi věděl, teď už ale marně lovím v paměti. Každopádně je na fotce vidět, že modré oblohy bylo dost na to, aby se dostalo ke slovu i přímé slunce.

Když jsem psal, že možná půjdu k ledopádu (Dhaulagiri Icefall), tak jsem čekal, že to bude ledopád, tedy zmrzlý vodopád, ve skutečnosti se ale jedná spíš o ledovec. Na fotce uprostřed.

Téměř jasná obloha u jezera Butharchho (2683m). Spíše tedy jezírka. Je to jedno z posvátných jezer Mustangu, zodpovědné za dostatek deště. Asi i vzhledem k dešti dvou předchozích dnů tu nikdo nebyl. Žádat o vláhu není teď úplně třeba.

Cestu k druhému jezeru obsadili jaci, kteří ale přede mnou vstávali a udržovali si odstup. Na jednu stranu mi jich bylo líto, že musí ta svá metráková těla zvedat, ale taky jsem si připadal důležitě, že se taková masa hne jen kvůli mně.

Někde zase stáli těsně vedle cesty, jakoby ji hlídali.

Nilgiri už asi všichni poznáváte 🙂

A toto už je jezero Sekong (2725m). V pozadí, krom tří Nilgirí také (asi) Bharha Chuli zvaná Fang, předpokládám že to je ten vrcholek co vypadá jak tesák, vlevo od něj by mohla být Annapurna a úplně vpravo Annapurna Jih.

Neodolal jsem a v jezeru si zaplaval. Stejně jako Butharchho i Sekong bylo od pohledu mělké, takže ne ledové. Dalším pojítkem je, že i toto je jedno ze svatých jezer. V dubnu se tu popíjí krev z živých jaků, kteří jsou hnáni do hor na pastvu.

Po vylezení jsem prohlédl nohy, jestli na nich náhodou nejsou pijavice, protože bahna v jezeře bylo dost a pak jsem se chvilinku slunil. Za mnou, schovaná v mracích, Dhaulágiri.

Mé stopy v Sekong lake.

Opět panorama s Nilgiri a možnou Annapurnou. Líbila se mi tady hrana jezera, kde je ten strom, protože to vypadá, jak kdyby pod ní byla nějaká strašná propast.

V rámci dosušení jsem si nevelké jezero obešel a na žádnou propast nenarazil 🙁

Strávil jsem tu celkem dost času a případná zacházka k ledopádu už byla časově trochu na hraně a i mraky se od Dhaulágiri začaly roztahovat. Ještě se zbytkem euforie po zaplavání jsem odbočil a pokračoval vzhůru asi dvacet minut. Začalo být zřejmé, že budu muset přelézt ještě jeden kopec, takže i zpáteční cesta by byla se stoupáním a tudíž pomalejší (k ledopádu to měly být alespoň dvě hodiny) a tak jsem si dal pauzu na výborné sušenky Treat, abych promyslel další postup, respektive dal mrakům šanci ustoupit. Padlo na mne pár krupek a modrá obloha už byla v silné menšině, takže jsem zvolil sestup. Vypadalo to hodně podobně jako včerejšek a fakt se mi nechtělo jít v dešti, blátu a kluzkých kamenech jenom proto, abych došel k ledopádu a kvůli nízké oblačnosti viděl asi tolik jako před lety u severní stěny Nanga Parbat.

Malinké přeháněčky začaly až u Kokhethanti, kdy to do cílového Kalopani bylo už méně než hodinu chůze. Vítr tu, až na jednu vyjímku v přechodu visutého mostu přes řeku, naštěstí nefoukal a tak ani těch pár kapek nevadilo. Soustavný déšť se spustil až po setmění (pod Dhaulágiri bych si tipl že mnohem dříve), ale to už jsem v sobě měl pozdní oběd (půl pátá) a končil s večeří. Uvidím jestli něco uvidím zítra ráno. Měl by tu být jeden z nejhezčích výhledů na Annapurnu, tak snad aspoň trošku.