Kulatý příspěvěk bude trochu jiný než ty předešlé. Jednak jsem začínal na 1510m a vyklesal do 1190m, což znamená méně hor a více lidí na fotkách. Druhak jsem se ráno dostal k porcování krávy, takže tu bude i krev.

Tady jsem spal. Tři postele v malém přístavku, který asi slouží i jako kumbál. Nevypadá to nijak extra (podobně vypadá většina ubytování), hlavně (ne)matrace se zdála obzvláště tvrdá, ale vyspal jsem se krásně. Snad i proto, že už bylo takové teplo, že se dalo spát při otevřeném okně.

Hnedka jsem vylezl abych si vyfotil, stále věříc že jde o Annapurnu, Nilgiri ve vycházejícím slunci. Je to takové zvláštní, že prostý fakt, že se nejedná o osmitisícovku, sráží v mých očích “důležitost” této pěkné hory.

Šel jsem si, do krámku pár set metrů do kopce, koupit sušenky na cestu a na plácku hned vedle právě porazili krávu. Už to teda asi nějaká doba byla, protože krev už byla odnešena a začalo se porcování.

Největší část krávy tvoří žaludek. Že by z ní bylo nějak extra masa mi teda nepřišlo.

Na většinu hrubé práce se používaly tyto nepálské nože zvané khukuri.

Obsah žaludku nešel do té růžové mísy, jak fotka napovídá, ale házel se normálně vedle na hlínu. Žádný smrad z něho nešel asi i díky tomu, že byl teprve v první fázi trávení.

Příchozí pes čekal (kupodivu) trpělivě. Vůbec ho nebylo třeba hlídat či odhánět.

Tahle lebka trofejní nebude, z krávy se využije prakticky (ne-li úplně) všechno.

Pes dostal k ožužlání akorát tak rohy, ale moc dlouho mu nevydržely.

Ženské se u kohoutku věnovaly proplachování a oplachování.

Zbývalo už jen naplnit nůše a vše odnést.

Pak plácek obsadily děti, které dostaly za úkol spálit nějaký ten odpad z obchodu.

Když jsem se vrátil pro baťoh, tak už vše bylo pěkně barevné a lidé na polích.

Opouštím homestay, kde jsem se dobře najedl, vyspal a viděl zajímavé věci. I ranní účet potěšil, necelých 700 rupií je suverénně nejmíň, co jsem kde platil.

Dole ve vesnici se opravovala cesta.

Zatímco muži kameny usazovali, tak ženy je v nůších nosily. Do jedné daly tři čtyry takovéhle kousky.

A další lidé s nůšema. Tihle ale s budováním cesty neměli nic společného.

A tahle neměla nic společného s jakoukoli prací 🙂

Skútr jsem tu ještě neviděl, na místních cestách by asi moc dlouho nevydržel.

U menší cob stavby. Vypadalo to, že má dvě patra. V horním bylo jednak střešní okno, ale také z části průhledná střecha.

Takhle “vysychá” betonová deska v Nepálu. Bambus bambus a zase bambus.

A to už jsem na zahrádce hotelu Himalaya v Tatopani, který jsem vybral podle toho, že měl wi-fi. Na můj vkus malé porce jídla za krapet vyšší ceny, nicméně výborné lassi. Také jsem měl dvě sklenky raksi. Rozhodně neusínám přecpanej. Mají tu i zelený čaj, což je vyjímečné, ale je téměř za dvojnásobek černého. Když se ptám, proč je tam takový cenový rozdíl, tak proto, že zelený je léčivý, dobrý na žaludek a pro štíhlou linii. Objednávám konvičku černého…

Zítra ráno zkusím asi místní termální prameny a pak mne čeká chůze do kopce. Zatímco jsem v pár předešlých dnech sešel z 5416 metrů do 1190, tak teď mne zase čekají dny stoupání, dokud se nedostanu do 4130 metrů, což je ABC neboli Annapurva Base Camp. V Narchyangu jsem se dozvěděl, že dělají cestu k Severnímu táboru Annapurny, kterou ale na mapě už mám, teď se tam prý létá vrtulníkem a fotka s jezerem vypadala fakt pěkně. Každopádně tedy zítra do kopce, ale neplánuji dojít až do Ghorepani, které je o 1700m výš, takže snad kratší den.