Počasí víceméně jako včera, jen toho sluníčka bylo více. Vidět přesto mnoho nebylo, protože se mraky rozprostřely pěkně po obzoru.

Ráno, ještě před snídaní, jsem vyrazil na kraj vesnice, doufajíc v nějaký dramatický východ slunce, ale nic takového nebylo. Aspoň že Dhaulágiri vidět byla. Bílý proužek napravo od ní je Tukuche.

Nejen já jsem snídal…

A to už jsem na cestě. Kvůli rannímu čekání na dramatično a čekání až mi doschnou vyprané kalhoty, vyrážím až po deváté.

Ta věc vlevo nahoře byla nejspíš úl. Nedokáži si představit, že by se lidé dostali dovnitř, takže asi pro divoké včely.

Po cestě byly rozkvetlé kamélie (nebo rododendróny).

Mezi nima se stoupalo výše a výše.

“Máš nosiče a je ti pod padesát? Pak jseš srágora!” Zajímalo by mne, jestli to napsal někdo pod nebo přes 50. Podle mě by se dala hranice posunout ještě o dekádu dál.

První z budoucích mnoha fotek Annapurny Jih na cestě k ABC.

Ženy pod direktivou silnějšího pohlaví 🙂

Už už už, skoro dosáhnu na zem.

Kůzlata, co více napsat, snad jen, že jich tu je hodně.

Samota na zápraží.

Malá žena nebo velká nůše? Nůše byla každopádně na výšku větší než má krosna.

Objevily se první malinké mulí karavanky. Tahle fotka je z mé dvouhodinové pauzy na oběd v Chitre, kdy vznikla i ta předešlá. Oběd byl dobrá volba. Jednak jsem si odpočinul a konec stoupání zvládl téměř s lehkostí a také jsem potom nemusel tolik jíst v Ghorepani, kde bylo dráže.

Prořezávání rododendrónů.

Cedule sice hlásá Vítejte v Gorepani, ale první hotel byla až ta střecha nahoře. Zatímco tady stále bylo ještě teplo, tak na kopci už byla klendra. Zalezl jsem do hotelu Snow View, který mi byl doporučen v tom předchozím, kde se mi líbilo a popravdě nijak super není. To že se mi na chodbě kouří od pusy, bych asi zažil i v těch ostatních, ale vadí mi spíš jakási benevolence k problémům. Problém jedna, nefunguje zásuvka. Díky powerbance to zas není takový problém, ale výmluva, že nejde elektřina, přičemž všechna světla jedou na plno, mne zarazila. Druhá, která vlastně přišla jako první hned při ukázce pokoje, byl zámek, který nejde zamknout. Sice zaklapne, ale k otevření stačí škubnout, takže ssebou ani nenosím klíč. Zase, prakticky žádnej dramatickej problém, důležité věci mám u sebe, ale ten přístup mi vadí. Ještě jsem se tu s takovým nesetkal. O důvod víc, proč jsem rád, že jsem obědval jinde a nenechám tu tolik peněz.

Zítra mne čeká Poon Hill, což je nejprofláklejší místo regionu. Minule jsem ho vynechal, takže teď. Na kopci čekám fůru lidí čekajíc (tak jako já) na východ slunce ozařující Annapurnu a Dhaulágiri. Uvidím, jaké si z toho odnesu emoce. Snad bude jasnější ráno než to dnešní. Večer nebylo vidět vůbec nic.