Jak jsem minule psal, jak jsem spokojený se dny strávenýma v práci, tak poslední týden se to přehouplo do druhé polohy. Změna klienta přinesla i změnu pocitů. Není to o tom, že by klient byl nepříjemný sám o sobě, vadí mi spíš samotná práce která je potřeba. Ta spočívá v hodinové monotónosti.  Umývat někoho někoho hodinu a půl na posteli přesně definovanými pohyby a poté téměř dvěma hodinama prakticky toho samého s krémem, mne celkem vyčerpává. Monotónost pohybů (které mi připadají zbytečné) bez potřeby nad nima přemýšlet vede k téměř meditativním stavům, které jsou narušovány jen opravama tahů rukou ze strany klienta. Spolu s  napolohováním  to znamená nonstop práci od šesti do desáté večer a popravdě na to nejsem moc zvyklej a po týdnu mne z toho stání už celkem bolej nohy. Dopoledne je bez mytí, takže rutina je o něco kratší.

Jak tak přejíždím bezmyšlenkovitě rukama po těle, tak se mozek snaží nějak zabavit a většinou to končí u toho, jestli mám tohle vůbec zapotřebí. Je fakt rozdíl, když člověk dělá práci, kde vidí rozdíl, baví ho a nebo věří v to, že ji dělá efektivně a že k něčemu je. To tady fakt nemám, i když klient tvrdí opak. Pocity pocity, jak na nich záleží. Dvacet minut relaxačního plavání mi nahradily hodiny tupého přemítání a je fakt rozdíl, jestli tupě přemítám dívajíc se na hory a nebo při (pro mne) zbytečné práci. Jedno hlavu vyčistilo, druhé spíše zanáší. No do neděle zbývá už jen pár dní a pak zase přijde změna. Jako taková kyselá srstka na nepovedeném dortíku je fakt, že nemám ani pořádně čas si jít zaběhat, takže minulý týden jsem skončil s osmi kilometrovým mankem. Pomalu ubíjející, to je asi nejlepší vyjádření pocitu, který tu mám. Minule, když jsem tu byl na týden, tak mi to ještě nepřišlo, teď už to ale dolehlo.