Po delší době opět fyzická knížka. Tuhle jsem dostal k Vánocům a myslím, že jsem si v lednu už vyčerpal vojenskou tématiku pro zbytek roku. Oproti filmu Americký sniper to naštěstí bylo mnohem lepší. 240 stránek je rozděleno do třech částí. Zrození vojáka popisuje výcvik a nábor v ČR, Afghánistán samotnou půlroční misi v Logaru a Nemoc autorův boj s rakovinou. Název knížky pochází práve z té poslední části.

Kvůli právě nedávno shlédnutému filmu o americkém odstřelovači jsem ke knížce přistupoval s ne velmi velikým optimismem a pln předsudků. Autor mi to bohužel moc neulehčoval a to ani ne tak myšlenkovýma procesama jako jazykem který používá. Nemám totiž moc rád, když mi vypravěč neustále tyká a to se bohužel, trochu v bohorovném stylu, děje celou knihu. Prý je to spolu s vulgarismy (které mne tolik do očí nebily) záměr pro sdílení kamarádské vojenské atmosféry. Snažil jsem se teda být moderní a postupně si zvykal. Největší masakr ale byla přirovnání ve stylu Mazaného Filipa, jako třeba “Noříme se do lesa, jako nůž do ledviny”. Těmito obraty autor ze začátku knihy opravdu nešetří, naštěstí se ale postupně naprosto vytrácí.

Dost bylo kritiky, teď něco pozitivního. Stehlík dává docela dost nahlédnout do svého soukromí, což napomáhá držet děj v lidské úrovni. Rodiče vypadají jako normální Češi, kteří nejsou zrovna nadšení ze synova rozhodnutí jít do Armády a tím si splnit dětský sen, v jeho rozhodnutí ho ale samozřejmně podporují. Z autorovy strany tu sice je trocha patriotismu o vlaječce na rukávu a tak, ale nikde to nepřekračuje takovou tu normální (horní) hladinu místního psyché. Asi i proto se to oproti americké produkce tráví lépe. Vyjímkou je snad až konec knihy, kdy se ohání tím, že je voják, veterán z Afghánistánu a dožaduje se kvůli tomu přednostního ošetření. To už ale dost hnidopichuju, protože je fakt, že byl ve Vojenské nemocnici (kde prý mají vojáci přednostní právo) a už pár týdnů v bolestech. Spíš to vypovídá o českém zdravotnictví, kde člověku s rakovinou a zlomeným krčním obratlem, kterej se pomalu ani nemůže hýbat, řeknou, že nejbližší termín na CT scan je za dva a půl měsíce.

Zpátky k první části. Krom popisu procesů, které je třeba splnit, aby se stal člověk profesionálním vojákem a důrazem na to, že to je celkem elitní společenství, tu je i popis výcviku. Tady mne nejvíc zaujalo, že takové to cvičení, kdy vojáci utíkají policajtům, které všichni známe z filmu Copak je to za vojáka, se opravdu používá a to i v dnešní době. Úsměvné bylo, že veškerý civilisti byli o akci informováni a měli spolupracovat s policií proti vojákům ve formě – když nějakého uvidím, zavolám. Autor se potkal asi se čtyrma, nikdo ho nejspíš nenapráskal, několik mu naopak pomohlo. Pomoc jednotlivci před státní mocí u nás tedy stále funguje.  Tady v tomto scénaři se mělo jednat o uprchlé vězně. Obyvatelé věděli, že se jedná o cvičení a vojáci měli uniformy. Kdyby šlo o reálnou situaci, tak by reakce byli asi (snad) jiné.

U afghánského působení mne zas překvapilo, že se za celý půlrok vlastně nedostal do přímého opětovaného střetu s Talibanci. O náložích u cest ví asi každý, ale o častých raketových útocích na základny už asi méně. To, že jsou základny občas pod útokem jsem zaregistroval, ale myslel jsem si, že se jedná jen o vyjímky. Podle téhle knížky to vypadá, že se jedná celkem o běžnou součást tamnějšího života. Obrana proti tomu vlastně ani žádná není. Opět jsem si myslel, že jsou Američané schopni tento druh útoku už nějak odblokovat, ale postup při útoku byl jak za Druhé světové války. Při výbuchu bylo potřeba ssebou hnedka seknout k zemi, pak začaly řvát sirény varující před raketovým útokem, následně se bylo třeba co nejrychleji přesunout do krytu. Občas se stávalo, že nejbližší kryty byly plné a tak to člověku chvíli trvalo. Při každé explozi opět k zemi a krýt se. Toto se během noci mohlo stát i vícekrát. Taky mne překvapilo, kolik toho ssebou vojáci táhnou na pěší patroly. Jestli si to dobře pamatuji, tak snad ssebou jednou bral věci o své vlastní hmotnosti. Ony veškeré ty pancéřové vesty, zbraně a náboje hold něco váží. Při představě pohybu v horách, v tom strašným vedru, co tam v létě maj, s takovouhle bagáží, mi nebylo zrovna nejlépe. Co si tu Stehlík chválil, byla úroveň stravování na amerických základnách. Poprvé tu třeba měl humra 🙂

Poslední kapitola je o jeho vypořádávání se s nádorem v krku, který dokonce zničil jeden z jeho krčních obratlů. Až sem bylo jasné, že je pro něj důležité mít pevnou vůli a odhodlání dosáhnout toho, co si předsevzal. Od teď to pro něj bylo životně důležité. Sen o elitních výsadkařích se mu sice rozplynul, ale v rámci možností knížka končí happy endem.

Knížka vlastně nemá žádná hluchá místa a tak se čte pěkně plynule. Dozvíte se mnoho o tom, o čem nemáte nejspíš ani tušení a povzbudí to sympatie k českým vojákům, kteří nejsou žádná ořezávátka.