V úterý jsem se poprvé dostal do anglické nemocnice a opravdu jsem byl rád, že to nebylo kvůli mému zdraví. O tom, že tu lidé čekají dlouhou dobu na příjem jsem už slyšel i tak ale překvapí, když to člověk vidí na vlastní oči. Předpokládám, že naprosto akutní případy, jako třeba autonehody, probíhají jinak, pokud ale zrovna vysloveně neumíráte, tak vás tu čeká asi něco následujícího.

Já jsem momentálně u klienta, u kterého dělám pouze noční směny, přes den jsem v podnikovém ubytování a spím. V úterý v sedm večer jsem tedy přijel ke klientovi a od denního pečovatele se dozvídám, že tu o půl páté byla doktorka a klienta čeká hospitalizace. Říkal jsem si, že mám docela štěstí, že jsem to stihl ještě před příjezdem sanitky a nemusím ho hledat v areálu nějaké nemocnice. Saniťáci se u dveří nakonec objevili až v osm. Následovalo pár otázek, rychlé prozkoumání stavu a vyplňování papírů. Než se úředničina skončila, tak si pánové stihli dát kafe resp čaj. Následoval přejezd do nemocnice Frimley Park pěkně vychlazenou sanitkou. Cestou jsme se se záchranářem, zatímco se klient snažil zachumlat do tenké deky, bavili o tom, jak je pro lidí s teplotou škodlivé být v teple. Smysl to sice dává – berete prášky na snížení teploty a  na sobě máte dvoje ponožky a pořádnou duchnu, abyste zamezili úniku tepla, ale instinkt je instinkt. Když jsem nadhodil, že to je problém až při teplotách kolem čtyřícítky, tak mi bylo sděleno, že principiálně je to to samé a mne nenapadl žádný argument proti. Je to tedy asi další případ, kdy si s náma náš mozek hraje. Tělo je přehřáté a on nám tvrdí, že je mu zima. To jsem ale odbočil, takže zpátky k tématu.

Po příjezdu do nemocnice to vypadalo, že vše půjde jak na drátku. Nikde žádná fronta, paní na příjmu se nám hnedka věnovala, sepsala papíry a aby se s tím později nemuseli zdržovat, napíchla kanylu. Ze saniťáckýho lůžka byl klient asi za čtvrt hodiny přeložen do pohodlnějšího nemocničního. Jakmile saniťák zmizel, tak si klient řekl o další deku :-). Následovalo čekání. Na chodbě pomalu přibývaly další vozíky a nic nenasvědčovalo tomu, že se bude něco dít. Připadlo mi, že zaměstnanci po chodbách pobíhají dost neorganizovaně, a že někdo někoho pořád hledá, to je asi všude stejné. Co mne praštilo do očí hned po příchodu, byla obrovská etnická namíchanost personálu. Zadálo se, že tu na chodbě přede mnou běhá snad celý svět. Velcí i malí černoši, štíhlé Japonky a kulatí Filipínci, blondýny, hispánci, prostě velmi pestrá směsice. Bělochů tu stále bylo nejvíce, řekl bych tak třetina. Po hodině čekání už tento mumraj trochu omrzel a po dvou už to začala být nuda.

Kolem půlnoci jsme se posunuli z chodby do polomístnosti odděléné od okolí plentou. Tady konečně napíchli do kanyly roztok a začaly klienta hydratovat. Důvod, proč tu byl je, že nejspíš kvůli močové infekci, zvrací, nejí a málo pije. Sestra opět změřila tlak a zapojila přístroj, co dělá ping. První velka kapačka dokapala a byla vyměněna za druhou. O půl druhé přichází doktorka. Říká, že to vypadá na dvoudenní hospitalizaci, a že zkusí jiná antibiotika. Podle záznamů to jsou čtvrtá antibiotika za poslední čtyři týdny. Ty poslední začal brát včera. Pro vyloučení případné plicní infekce budeme posláni i na rentgen. Ze zkušenosti z Vinohrad jsem si říkal, že tam se zase zasekneme, ale kupodivu to šlo jak po másle. Chlápek nás hnedka zavezl k paprskometu a odešel. Pracovnice rentgenu nasměrovala přístrojovou hlavu nad klienta, řekla mi ať si zalezu za sklo, kde byl i počítač, na tom zmáčkla čudlík a obrázek se objevil na obrazovce. Zjistila, že to bude chtít trochu posunout, šťouchla tedy trochu do ramene přistroje a druhý pokus už byl OK. Na fotku závěrem přesunula ikonku s označením kde je levá strana a bylo hotovo. Žádné tisknutí, žádné předávání papírů. Myslím, že jse tu nebyli ani pět minut. Tady ta digitalizace opravdu pomáhá. Jen jsem si tu připadal nějak starej při vzpomínce, jak jsem při civilce dával negativy do velkých kovových pouzder a pak je nosil vyvolávat do temné komory… Jakmile jsme skončili, tak už chlápek přivážel dalšího pacienta a my tak hnedka odjeli zase zpátky. Toto byla jediná chvíle za celou noc, kdy jsem si říkal, jak jim to pěkně šlape.

O půl čtvrté se dozvídáme, že už se jen čeká, až se nafoukne matrace proti proleženinám. Pokavaď by klient tuto matraci neměl, tak by bylo téměř jisté, že by nemocnici s nějakou proleženinou opouštěl. S dalším půlhodinovým čekáním tedy nemáme problém. Ve čtyři hodiny a tedy po sedmi hodinách od vstupu do nemocnice, se konečně ocitáme na lůžkovém oddělení.

Všechen personál na příjmu byl velice milý a to samé platilo i tady. Takové to, když se mne na něco nezeptáš tak tě nevidím tu sice také platí, ale když se zeptáte, tak vás rozhodně nečeká nevrlá odpověď. Na lůžkovém oddělení mi byl dokonce nabídnut i čaj nebo káva respektive přístup do kuchyňky a obsloužení se. Nevím jak vypadala jiná místa s pacienty, ale klient měl svůj malý pokoj s křesílkem pro návštěvy v rohu a vlastním záchodem. Postel byla polohovatelná přes ovladač, na pokoji nebyla ani TV ani rádio. Mám takový dojem, že celá nemocnice byla pokryta sítí wi-fi. Tím, že jsme přijeli takhle nad ránem, tak jsme vzbudili dvě paní za přepážkou, které se potom zase položily na stůl. Vzhůru a v pohotovosti byli dva sanitáři a minimálně jedna sestra. Když jsem před sedmou odcházel, tak už byly trochu čilejší. Noc na lůžkovém oddělení asi ze své povahy musí být poklidná, aby se pacienti vyspali. Při cestě ven se mi zdálo že trochu bloudím, ale nakonec jsem se do čerstvého ranního vzduchu dostal. Narozdíl od minulé noci tu nesněžilo a tak se na silních nedělají takové fronty. Za 40minut jsem břed barákem, v rohovým obchůdku si k snídaňovečeři kupuju za libru rýži s vajíčkem do mikrovlny od strýčka Bena a o půl deváté už usínám. Odpoledne se pak dozvídám, že klient bude v nemocnici i tuto noc a tím pádem mám volno. Abych nevypadl z nočního režimu, tak teď trochu ponocuju, ale jak se blíží třetí ranní tak s psaním končím a jdu si (zase) lehnout.