Na mé cestě z Londýna do Alp to vyšlo tak, že jsem měl celý den na přestup mezi autobusy v Paříži. No a samozřejmně jsem nezůstal na hnusném autobusáku Gallieni. Na imaginárním seznamu co chci vidět jsem měl tři místa – Sacré-Coeur, Eiffelovku a Notre-Dame. Stihl jsem vše co jsem chtěl a ještě něco navíc, ale večer už jsem byl pěkně ušouranej.

Ráno na schodech před Sacré-Coeur. Chlápek ve zdi byl myslím nějaký umělec co žil v přilehlém domě, co ale znázorňují ty dvě půlky nahoře, na to jsem nepřišel. Po cestě dolů z Montmartru je vidět pár mlýnů, paradoxně ten nejznámnější, červenej, mi přišel nejhorší, takovej sešlej a zaprášenej.

Takže zpátky do zataženého čtvrtečního rána 19. června. Je půl osmé ráno a já po vystoupení z autobusu marně na autobusovém nádraží Gallieni hledám úschovnu zavazadel. Prý na vlakových nádražích, jejihž jména se mi ani nedaří zachytit. Předpokládám, že něco bude na každém větším a tak lezu do metra (vypadá to, že odtud jiná cesta není) a vezu se na Lazarovo nádraží, všude jinde bych musel přestupovat. Bohužel zjišťuji, že zrovna tady úschovnu nemají a jelikož jsem skrblík a nechce se mi platit za další jízdenku jdu pěšky, tentokrát už na jisto, k Východnímu nádraží. Tady se konečně zbavuji těžkého báglu a ulicemi s aromatem moči se blížím k Montmartru. K bodu číslo jedna dorážím čtvrthodinu před desátou, kdy tu ještě není mnoho lidí. Sedám na lavičku a snídám muffiny, co jsem si koupil v Lídlu před cestou. Než je dojím je najednou všude spousta lidí a bohužel nechybí ani školní výlet. To je zase rachot.

Fotka před Eiffelovkou nesmí chybět. Co mne zklamalo bylo, že na jejím vrcholku nevlála francouzská vlajka, nějak jsem myslel, že ji tam maj…

Po sejití z Montmartru kolem Vítězného oblouku k Seině a za stále se lepšícího počasí vidím poprvé Eiffelovku. Chvíli mi pak trvá než se k ní dostanu, to už je půl druhé. Stylově tu chytám nějakou demonstraci, takže nechybí ani megafony ani dýmovnice, až mi připadá, že to je divadlo pro turisty. Dávám si tu bagetu a začíná mi být teplo.

Krom toho, že je nejstarší a že má na sloupech zvláštní figurky, jsou i samotné sloupy St-Germain-Des-Prés pěkně dekorované. Na fotce to teda vypadá trochu jak role vánočního papíru, dovnitř se to ale hodilo. Stejně jako v Sacre-Coure a Notre-Damu by bylo super, kdyby někdy zkusili odstranit vrstvu zašlosti (nebo špíny), která je téměř na všem.

Cestou k Notre-Damu se zastavuji v nejstarším pařížském kostele ve čtvrti St-Germain-Des-Prés. Stojí na místě původní baziliky z šestého století. Nynější kostel, podle kterého se tato čtvrť jmenuje, se datuje do století 11.. Co mne tu zaujalo, byli vyřezaní svatí na sloupech, respektive jejich znázornění. Ono to totiž vypadá, že mají krátký nátělník a pěkně nacpaná břicha. To jsem snad ještě nikde neviděl, když pominu tlustýho Budhu.

Před Notre-Damem bylo celkem dost lidí, ale vevnitř bylo překvapivě vzdušno. Na chrličích se už bohužel projevil čas, o to chmurněji ale vypadaly.

Posledním bodem na mém seznamu byl Notre-Dam a já k němu dorážím o půl šesté a zrovna se tu koná mše. Chvilku si sedám a poslouchám sólový zpěv. Když se mi zdá, že začíná samotné kázání, tak se zvedám. Opouštím Ile-de-la-CIte a vcházím do Marais. Centrum Pompidou mne nijak neuchvacuje a já mířím na západ k Obelisku respektive na nádraží.

Unaven, s čerstvě koupenou bagetou, hledám stín, který nakonec nalézám kousek před Obeliskem v Jardin des Tuileries.

Chybička se mi vloudila do plánu. Nechat si cestu na západ na večer, nebyl vůbec dobrý nápad. Nízké slunko svítí přímo do očí. Ve starých poškrábaných brýlích by to možná nebyl zas až takový problém, jen bych neviděl, ale v nových mne po chvíli začínají z toho všeho světla pálit oči a když docházím před osmou k Louvru tak jsem naprosto zničenej. K Obelisku je to naštěstí zastíněným parčíkem a pak dál na nádraží to už je na severovýchod, takže se sluncem v zádech.

Lístek do metra stojí 1,7eura. Přestup na République. Vozy metra mi připadly nějaké úzké, moc místa v nich nebylo.

Na nádraží si vyzvedávám baťoh a sestupuji opět do metra. Tentokrát to bude s přestupem. Proto jsem si vlastně vybral Východní nádraží a ne blízké Severní, které je, podle mapky, na mnohem větším dopravním uzlu. Tady by to mělo být jednodušší. Vyjasnění si barviček a konečných stanic nezabírá mnoho času, i samotný přestup zvládám bez ztráty kytičky a tak na Gallieni dorážím s hodinovou rezervou ve tři čtvrtě na deset.

Konečně jsem trochu pochopil, proč jsou Angličani z Francie celý paf. Něco v tom vzduchu je a člověk si připadá tak nějak uvolněnější, zdravější a spokojenější. Do toho francoužština, která není tak na nervy jako italština, ani tak chladná jako němčina a ani tak bezpohlavní jako angličtina. Za ten jeden den v Paříži jsem k tomu jen přičichl, ale v následujících dnech jsem si ohodnotil Francii jako pěkné místo k životu.

Že by se takhle opravdu testovaly přípravky proti pocení? Levitující tuarég. Červenej panáček na semaforech tu není nad zeleným, ale jsou na stejné úrovni.