Na poslední večeři u klienta jsem si nechal makrelu. Před třema dny jsem totiž ukuchtil kuře, po kterém byl vysloveně nešťastnej, jak bylo bez chuti. Mně se to zas tak strašný nezdálo, ale můj první pokus s makrelou jsem radši o pár dní oddálil a tak se z ní stalo rozlučkový jídlo. Do žádného velkého experimentování jsem se nepouštěl a spoléhal plně na troubu.

Použil jsem dvě menší a jednu větší zapékací miisku. První menší sloužila pouze pro zeleninu a strávila nakonec v troubě snad hodinu. Jak je z obrázku vidět byly v ní větší kousky cibule, lusky hrášku, kukuřičky a papriky. Celé to pak bylo polito trochu oleje, přisoleno a opepřeno. Sůl, pepř a olej nechyběl ani u misky s makrelou. Té byly dva filety, sice s kůží, ale bez kostí. Pod samotnou rybu jsem nasypal trochu najemno nakrájené cibule, jejíž zbytek skončil v prvé misce.

V době, kdy už zaalobalovaná miska se zeleninou v troubě nějakou tu dobu byla, jsem k ní přidal i misku s rybou. Asi na deset minut otevřenou, bez alobalu a s rybou otočenou kůží vzhůru. Doufal jsem, že kůžička pěkně zezlátne, ale jak je z fotky patrné, tak se tak stalo jen trochu při krajích. Dál jsem se bál, že se to celý nějak vysušší a tak jsem rybu opět otočil a přikryl alobalem. V troubě pak na 200°C byla ještě přes půl hodinu. Trochu dýl než jsem chtěl, ale když jsem do ní dloubl a ochutnal, tak byla dobrá. Čekal jsem totiž na hranolky, které byly ve velké misce a nechtěly moc zlátnout. Ke konci jsem teda zvedl teplotu na plnou a za pár minut bylo hotovo. Místo kečupu či tatarky jsem hranolky polil trochou gravy, což je taková hnědá omáčka z granulí přelitejch vroucí vodou. Makrela byla chuťově dost podobná té uzené, což mne, nevím proč, docela překvapilo. Do salátu jsem tentokrát přidal i mazlavý avokádo a celkový výsledek pak v umělém světle vypadal takto.↓