Velmi milé překvapení mne čekalo dneska po poledni, v podobě, na můj průměr, velmi dobrého běžeckého tempa. A nebylo to tak, že bych se záměrně snažil o rychlost, ta se prostě zjevila. Oproti dvoum předchozím běhům na stejné trase z minulého týdne, jsem byl najednou v průměru o 40s na km rychlejší a to jsem ještě vyběhával kopečky, ve kterých jsem předtím přecházel do chůze a zastavoval stopky. Nakonec jsem nebyl spokojený pouze s tempem, ale i s načasováním, vešel jsem se totiž zrovna mezi kroupovou a dešťovou průtrž.

První kopeček vypadá, oproti tomu druhému, jako diblík, ve skutečnosti mi ale dělá, pro svou strmost, mnohem větší problémy.

Jak je ale možné, že jsem se tak rozběhl? Tepovou frekvenci jsem měl zvýšenou úměrně tempu, místo 130 150, takže důvod musí být v energii. Jedním dílkem do skládačky bude asi snídaně, respektive to, že jsem něběžel na lačno. Ze zkušenosti vím, že to se nejvíce projeví právě v kopcích. Možná mi zůstala i nějaká energie ze čtyř přeslazených amerických doughnutů, co jsem měl včera večer 🙂

Dalším by mohl být včerejší den bez běhu, tomu bych ale moc velkou váhu nedával. Důležitější spíš bylo, že jsem si před během dál protahovací Suzukiho sestavu a to mne mohlo dostat trochu do tempa. Po doběhu jsem taky zkusil cvik, kdy se ze sedu zvedá na jedné noze. Před dvěma týdny jsem ho nerozcvičený nezvládl a připadlo mi, že se to v dohledné době ani nezmění. Teď to šlo raz dva. Pravá, levá, žádný problém.

Posledním, co mne napadá je, že v posledních dnech se mi zdá, že jsem obecně méně unavený. Prozatím mi třeba ke spokojenosti stačí šest hodin spánku. Jsem docela zvědav, kdy se toto dostane opět do normálu. Že by opravdu pomohlo mentální přepnutí do jarního režimu? Nebo opětovné zařazení oříšků do jídelníčku v posledních dvou týdnech? Kdo ví.