Zajímalo by mne, podle čeho, se ten malý knihovník v mé hlavě rozhoduje, kterou informaci si ani nepoznamená, kterou si jen na chvíli přišpendlí na nástěnku a kterou založí na dohledatelné místo. Podle toho, jak na něj mohu spoléhat, v tom žádný systém nemá a asi si jen hodí kostkou. Do toho mu v systému nejspíš chybí ověřování informací a tak kolikrát zaeviduje jako realitu i to, co se nestalo. Nevím, jestli mají poslíčci s informacema nějakou minimální normu, kolik toho musí za den přenést a když se nic neděje, tak si na ten lísteček něco vymyslí, aby vykázali činnost nebo jestli jim došli barevné rozlišovací papírky, rozdělující zprávy podle povahy bílé-realita, modrá-sny, zelená-blbosti … Jestli tam mají nějaký takovýhle barevný rozlišovací systém, tak by to mohlo být i tím, že tam mají šero a stačilo by, aby si v hlavě rozsvítili.

A proč se o tom tady takhle rozepisuji? Před třema týdny jsem si totiž nadával do blbců a nepozorných lenochů. Po týdnu v Anglii, jsem totiž postrádal zápisník z mé nepálské dovolené. V žebradle ani v pokoji jsem ho nenašel. Musel mi vypadnout někde venku. Jasně jsem si pamatoval, že jsem ještě ve vlaku dopisoval poslední den a pak jsem ho ještě zahlédl v tašce po mém příjezdu. Musel jsem ho tedy stratit někde venku, tedy v kině anebo na 50km vzdálené perranporthské pláži. V kině nic nenašli a na pláž na severu jsme měli jet zas až za necelé dva týdny. Proč jsem ho vlastně pořád měl v žebradle a nevyndal ho hned hned po příjezdu na stůl?!

Ztráta letošních zápisků, mne, kvůli částečné duplikaci tady na blogu, zas až tak nevadila, mnohem víc mne mrzela ta starší část. V rámci jakési idee, že Nepál by měl jít k Nepálu a neochotě kupovat nový notýsek, jsem totiž použil ten, ve kterém už byly zápisky z mé cesty do Nepálu z roku 2009. Pár stránek zabíralo i pět let staré Maroko.

Dva týdny jsem si tedy představoval, jak notýsek leží ve vysoké trávě někde v dunách, jak hodně ho poničí déšť, či místo, kam by ho případný nálezce donesl. Víceméně jsem se s ním už rozloučil a tak, když jsem za deset dní zjistil, že beztak nikam nejedem, tak jsem si jeho “najití” jen o další měsíc posunul.

A dneska, když už jsem se chystal, že pomalu začnu s vyklízením bytu a hrábl do kupy věcí, které jsem tu po příjezdu nechal, se ukázalo, že tu notýsek zůstal. Fakt mi to udělalo radost. Teda to, že jsem ho našel. Fakt, že si ze mne dělá má vlastní hlava šprťouchlata, už tak veselá není. Jestli ona si tam nedělají různá oddělení naschvály 🙂