S hodnocenim pokoje jsem byl krapet optimisticky. Jeho vyraznou slabinou, ktere jsem si vecer nevsiml, je okno vedouci do zdi a to asi jen metr vzdalene. Cely prostor je do toho prikryt spinavym sklem, takze svetla oknem projde minimalne. Do toho dopoledne nesel proud, takze jsem si nemohl ani rozsvitit. Resil jsem to otevrenyma dverma, to celkem dostacovalo.

Kombinace silneho sera a vcerejsiho mirneho ponocovani zapricinila, ze jsem se probudil az v jedenact. Pokoj jsem musel opustit ve dvanact a stihl jsem to na minutu presne, recepcni se jen tak podival na hodiny. Batoh jim tu nechavam a jdu se podivat do mesta. Jako prvni, ale snidane v podobe palacinky. Skoro si rikam, ze bych mohl rovnout pokracovat obedem, ten ale nakonec nechavam na pozdeji.
Pri shaneni suvenyru, se mi dari natolik se zamotat do mistnich ulicek, ze naprosto ztracim prehled, kde jsem. Po prvnim zeptani se na cestu, se alepon dostavam do spravne ctvrti. Vsude je spousta lidi a motorek, tma orientaci take nepomaha. Nastava trapeni. Pobiham tady jak mys v bludisti. Myslim, ze az pate nebo seste zeptani se bylo uspesne a ja konecne nasel hotel. Dost se mi ulevilo, protoze jsem uz zacinal byt v casovem pressu. Duvodem, proc je vsude tolik lidi, je nepalsky Silvestr. V hotelu tedy preju Happy New Year a vyrazim s batohem resit jidlo. Odpoledni pokus totiz moc uspesny nebyl. Mel jsem sice dve vyborna lassi (coz je mistni mlecny napoj), ale k jidlu jsem si objednal zeleninova Mo-Mo, tedy tasticky plnene zeleninou. Nevim, cim to kuchar okorenil, ale bylo to tak ostre, ze uz po prvnim kousku jsem vedel, ze vic jich nedam. Ani vecere nebude zadna slava. Na normalni jidli neni cas a tak si alespon nechavam zabalit tri sendvice. Mirim chytit taxi, ale ulice, kde jsem tak minil ucinit, je z duvodu oslav uzavrena. V prilehle ulici, ale jednoho taxika vidim. Ten tu asi cekal na Anglicana, ktery zil tricet let v Indii a ted je chvilku tady. Zivi se jako interierovy designer, specializujici se na chramy, oltariky a tak. Chvilku jedeme spolu a na letiste uz pak pokracuji sam.
Chtel jsem tady byt s tri hodinovou rezervou, protoze co si pamatuju, tak bezpecaci zabrali dost casu, mam na to hodiny dve. Koukam na odletovou tabuli a nejak mi nesedi cas odletu. Trochu panikarim, ze jsem udelal nekde nejakou chybu, letenku tak prijimam s ulevou. Menim penize, nektere za dolary, nektere za cokoladu. Ani jeden kurz neni uplne super.
Letistnima formalitama prochazim nakonec celkem rychle a tak mam dost casu cekat. U meho letu totiz stale neni napsano, kam bych mel presne jit. A to ani ctvrt hodiny pred casem uvedenym na tabuli jako odletovym. Pak se dozvidam, ze infotabule na mistnim letisti se ne vzdy aktualizuji. Jdu se tedy radeji podivat z okna na realnou situaci, ale ani tady letadlo nevidim. Pet minut, po case uvedenem na tabuli, se na ni objevuje Nastup. Uz jaksi neni dodano kde. Mistni rozhlas, to ale asi rozhlasil, protoze se dava do pohybu masa lidi. Nasleduji ji a za chvili uz sedim v letadle. Odletame tesne pred pulnoci. Zadne rakety nastesti neletaji, jen nejaka diskoteka blika do noci svou laserovou show.

pozn. Po prechodu prusmyku Cho-La, jsem mel sanci, po deseti dnech, zhlednout svuj oblicej v zrcadle a zdesit se toho co vidim – odloupavajici se kuze, odstrasujici nos a nechutne rty. Takhle prece nemohu skoro ani do spatne osvetlene jidelny, natoz do letadla. Od te doby, jsem svedomite mazal a myslim, ze uz jsem ve stavu, prejit opet do normalniho zivota 🙂