Má cesta je kompletně tvořena rozhovory a články, které se objevily už dříve v médiích. Takový sborník toho nejlepšího, který pokrývá posledních pár dekád a vytváří tak jakýsi životopis. Pár témat se opakuje ale ve výsledku všechno pěkně sedí. Je tu vidět vývoj vztahu k podstupování rizika a také uvědomování si, že některé věci už s přibývajícím věkem nebude moci nikdy zopakovat. Dále už jen výpisky ze dvou částí knížky.

Co jen bych teď dal za koně, za velblouda, za jakoukoli známku života! Ale zde, v žhnoucím srdci Gobi, už žádný život není. Musím vyjít se zásobou vody kterou si nesu. Pokud vypiji poslední kapku dřív, než se dostanu ke studni, jsem ztracen. Spočítal jsem si svou spotřebu, ale poušť je nevypočitatelná – a proto je můj podnik neodpovědný v očích všech lidí, kteří si myslí, že se musí zemřít v posteli.

V ohnisku vašich podniků je hledání naprosté samoty. Liší se pociťování samoty pouště od toho, co vám zprostředkovaly horské túry?

Ano, rozdíl zde je. Když se prodírám sólovým výstupem na vrchol Everestu, nejsem příliš daleko od lidí – tuším dole pod sebou základní tábor a vím, že během několika dní jsem zase zpátky. Ale jde to pomalu a tak namáhavě, že poslední úsek je v mém vědomí mnohonásobně delší než ve skutečnosti. Tím se také násobí moje osamělost. Jdu-li však venku na poušti, jsem si její velikosti dobře vědom. Přitom mě ovšem uklidňuje skutečnost, že večer zase dorazím k domorodcům, i když jejich řeči nerozumím. Když naproti tomu putuji po Antarktidě, vím dobře, že nikde nenarazím na člověka s jedinou vyjímkou výzkumné stanice. Avšak vlastní klimax, který platí pro všechny extrémní dobrodruhy, není dosažení vrcholu hory nebo nějakého jiného cíle, nýbrž návrat ze života nepřátelského světa k lidem. Návrat k lidem je klíčem ke každému dobrodružství.