A už jsem na cestě zpátky na jih. To to uteklo.

Trochu jsem doufal, že nějakou tu Divokou kočku uvidím, ale nic. To je hlavní nevýhoda stanu oproti plachtě, že je člověk opravdu izolovanej od dění venku. Ještě jsem to tu nezmínil, ale v noci se tu nikdy úplně nesetmí, stále je šero jak kdyby byl jasný úplněk. V jednu ráno vidím vše co mám ve stanu, i když na čtení to není. A teď už k ránu. Podle plánu jsem šel po stezce vedoucí do Kingussie těšíc se na nějakou dobrou snídani. Očekávání se nenaplnilo a asi i kvůli neděli se najíst nedalo kde. Zašel jsem tedy do obchodu a koupil si sendwič a jelikož měli velkou slevu na zmrzlinu Ben&Jerry tak i tu. Kaloricky vydatné.

Zas až tolik zajímavého toho dále nebylo. Jedny stará kasárna co vypadala jak velká středověká zřícenina a nebo třeba pasoucí sí se koně byli vyjímkou.

Nakonec jsem došel až pod vrcholky kopců na které zítra polezu. Byl bych skončil dřív, ale nemohl jsem najít dobré místo. Buď bylo podmáčeno a nebo nijak chráněno, což vzhledem k větru nebylo žádoucí. Nakonec se na mne štěstí usmálo a místečko v lese hned u potoka se našlo. Vítr jsem necítil vůbec a ani mušky tu nebyly.

Vřesu je tu všude plno a kdyby kvetl a sluníčko svítilo, tak by to byla úplně jiná fotka. Vzhledem k tomu, že celé dopoledne budu stoupat, jsem ale byl za mraky vděčen.

Jestli v údolí foukalo, tak tady už foukalo ještě víc. K sedlu je to už kousek a já jdu ze široka proto, abych držel rovnováhu v bočanu.

Na rozcestí v sedle. Mraky poletují rychle, ale jsou vysoko, takže viditelnosti nebrání.

Vrchol Carn Ban Mor (1052m.n.m.) nijak impresivní nebyl a já pokračoval dále na sever.

Na východě by měl být vidět Ben Macdui, druhý největší britský vrchol. Asi úplně ten nejzažší pás vzadu.

O dva kilometry dále už je lépe definovaný vrchol Sgor Gaoith (1111m.n.m.).

Foukalo tady tak, že jsem se bál jít až k okraji a stále si držel několikametrový odstup. Kdyby dole nebylo jezero Loch Einich, tak bych se držel ještě dál.

Druhá polovina jezera. K třetímu vrcholku – Sgoran Dubh Mor se stejnou výškou 1111m jsem už nešel.

Ještě vrcholovou fotku a pryč odsud. Ještě že neprší, to bych byl zmrzlej na kost.

Silný vítr mne bude doprovázet i při celém sestupu do údolí a teprve až v lese si sednu a nasvačím se. To už je odpoledne. Snažím se dojít co nejblíže ke Kincraigu, abych to měl zítra jen kousek na vlak do Aviemore, ale přichází jemné mrholení a já končím na plácku v lese kam se sváželo dříví. Úplně kryté to není a tak mi vítr párkrát se stanem hodí, krycí plachta dělá také občasný virvál, takže nocoviště už jsem měl lepší.

Ráno už jen občas fouklo a já si tak mohl v klidu vychutnat poslední ešusovou snídani – kuskus s rajčaty.

Řeky jsem moc nefotil, tohle je Feshie u Feshiebridge.

Kincraigem sice vede trať, ale zastávku tu nemají. Na autobusové zjišťuji, že mi to jelo před deseti minutama a další jede za dvě hodiny. Do Aviemore je to devět kilometrů, tady není co dělat, času dost a tak pokračuji pěšky. Jak jsem čekal, normální cesta, povětšinou lesíkem podél dráhy.

Konečně v Aviemore, teď ještě najít něco k jídlu.

Co třeba krupkovou polévku jak ze školní jídelny s výborným chlebem a máslem, které bylo tak tuhé, že jsem nevěděl jestli patří přímo do polévky nebo na chleba.

A jako hlavní chod steak (schovaný pod vajíčkem), cibulové kroužky rajčetem a hranolky. Nevypadalo to jako hodně, ale najedl jsem se. Chvilku jsem si pak popíjel pivko, šel se podívat do tesca jestli nemaj nanuky (měli jen velká balení), projít několik outdoorových obchodů jestli náhodou nemaj superlevný kalhoty (nemaj), převlíct zpocené triko za čisté načichlé benzínem z vařiče, vyhodit děravé toxické ponožky a už je tu autobus a čas ve Skotsku pomalu končí. V Perthu čekám dvě hodiny na další spoj a času využívám k utracení skotské pětilibrovky, kterou bych jinde neudal. Zmrzlinu si za mžení dávám hnedka, oříškovou tyčinku v čekárně a do sendviče se jdu zakousnout teď. Vypadá to, že toho oběda přeci jen tolik nebylo 🙂