Opět tenoučká knížka, jen tentokráte není plná fyziky, ale vypráví příběh z jedné lodi plavící se z New Yorku do Buenos Aires, kde hlavní ůlohu hrály šachy. Na jedné straně byl arogantní šachový velmistr z Banátu, který je sice v šachách nejlepší na světě, jinak je ale intelektuálně zaostalý. Druhým charakterem je inteligentní a skromný Vídeňan, který šachy nehrál už přes dvacet let a nad nímž se vznáší trauma z psychického mučení od Nacistů. Uprostřed je autor, který celý příběh vypráví.
Ze začátku to vypadalo opravdu výborně. Na lodi plavící se do Jižní Ameriky je, krom obyčejných cestujících, i známý šachový velmistr. Jeho popisu se věnuje prvních několik stránek a je jasné, že sympaťák to nebude. Nadutý flegmatik ze zapadlé vesnice v Banátu je přírodní talent a za peníze si zahraje s kýmkoli. Stane se tedy, že se proti němu posadí skupinka pasážérů. První hru prohrají v pár tazích a jsou z arogantního šachisty tak naprdlí, že žádají odvetu. Ta se uskuteční druhý den a při jejím závěru se objeví tajemný muž, který stihne situaci zachránit alespoň na remízu. Tady to ještě pořád vypadalo na dobrodružný příběh z období 40. a 50. let, což mám rád. Pak ale přišlo vyprávění tajemného muže o jeho minulosti a knížka pro mne trochu ztratila.

How could a country boy of 21 from the Banat not be infected by vanity when all of a sudden, just for pushing chessmen about a wooden board for a little while, he earns more in a week than his entire village at home earns chopping wood and slaving away for a whole year? And isnt it appallingly easy to think about yourself a great man when youre not burdened by the faintest notion that men like Rembrandt, Beethoven, Dante or Napoleon ever lived? With his limited understanding, the fellow knows just one thing: he hasnt lost a single game of chess for months. So, as he has no idea that there are values in this world other than chess and money, he has every reason to feel pleased with himself.

<<<<<<<<<<>>>>>>>>>>

Jak by se nemohl 21ti letý kluk z Banátu stát ješitou, když najednou, pouhým hýbáním figurek po šachové desce, si vydělá za týden víc než celá jeho vesnice tvrdou prací za celý rok. Není zas tak těžké si myslet, že jste vyjímečná osobnost, když netušíte, že vůbec existoval nějaký Rembrandt, Beethoven, Dante nebo Napoleon. S jeho rozhledem ví jen jediné – po měsíce neztratil jedinou šachovou partii. Takže, jelikož nemá představu o tom, že existují i jiné hodnoty než šachy a peníze, tak nemá důvod nebýt se sebou maximálně spokojen.

Jako právník ve Vídni měl přístup k mnoha informacím o majetku určitých lidí, ke kterému se po Anšlusu chtěli dostat Nacisté. Jako zdroj potencionálních informací se nedostal do žádných z Táborů, ale byl mu přidělen pokoj v hotelu. Problém byl v tom, že z něj nemohl vycházet, neměl žádný kontakt s okolím, okno bylo do zdi a tak po pár dnech začal strádat nedostatkem podnětů. K tomu stres z výslechů, které sice probíhaly bez násilí, ale zase pod tlakem, že řekne něco nového, co ublíží někomu jinému, popřípadě neřekne něco, co už vědí a uškodí sobě. Po nějaké době je úplně na dně a zoufalý. Na poslední chvíli ho zachrání ukradená brožurka s šachovýma zápasama. Zprvu rozladěn, že se nejedná o Goetheho nebo nějakého antického klasika, se postupně jeho zájem rozvíjí. Začne rozumnět šachovým zápisům, pak si na prostěradle začne jednotlivé hry přehrávat, po pár týdnech už fyzickou berličku nepotřebuje a vše se mu odehrává v hlavě. Dotáhne to tak daleko, že takhle virtuálně hraje zuřivě sám se sebou a po nějaké době se psychicky naprosto zhroutí.

…wonderful adventage of the game of chess is that, by concentrating your intelectual energies into a strictly limited area, it doesnt tire the brain even with the most strenuous thinkung, but instead increases its agility and vigour.

<<<<<<<<<<>>>>>>>>>>

…co je na šachách nádherné je to, že koncentrací myšlenek jen na jednu malou oblast nevyčerpá mozek ani sebevysilujícím přemýšlením, ba naopak, podpoří jeho čilost a sílu.

Na jedné straně tedy máme přírodní talent, který se šachy vlastně nikdy neučil, a který je bez šachovnice neschopný jakéhokoli smysluplného tahu, proti někomu, kdo už odehrál tisíce her bez toho, aby viděl šachovou figurku a který si o sobě nemyslí, že by byl kdoví jak dobrý, protože se s jiným člověkem neměl možnost konfrontovat.

Velmistra sice Vídeňan jednoznačně přehrává, ale ničí ho dlouhé čekání na tah protivníka, který si jeho nervozity všimne a všechny tahy natahuje do desetiminutového limitu jak to jen jde. Jak právník čeká na další velmistrovy tahy, začne si v hlavě rozehrávat další hry a postupně nad sebou strácí konrolu. Staří démoni se ho opět chytají. Jedinou volbou, jak jim zabránit aby ho opět neovládli je hru okamžitě vzdát a tak to také okamžitě udělá. Není co řešit.

Začátek tedy dobrý, prostředek nic moc a konec zase lepší. Po tom úvodu jsem asi čekal trochu něco jiného a tak jsem potřeboval střední část, abych se přeladil a pak to už zase šlo. Dvě věci mne zaujaly díky tomu, že se jedná už o 70 let starou knížku. Za prvé, šachista je obecně známou celebritou. To myslím, že od dob Fishera či Kasparova už není. A pak ty reference na Goetheho, Danteho či Homéra, to už se teďka taky moc nevidí. O tom, že to nebude plné optismu svědčilo i to, že autor, pár dnů poté co knihu odnesl do vydavatelství, spáchal se svou ženou sebevraždu.

Co si z toho odnést? Třeba to, že i když jste v něčem mnohem lepší než někdo jiný a vy hrajete fér a v dobré víře a protivník naproti tomu používá triků sice v mezích psaných pravidel, ale defacto nefér, tak můžete prohrát. Buďto hru anebo ducha. Volba je na vás.