Století Miroslava Zikmunda (film)
Místo klasického filmu jsem si tento, stejně jako minulý, týden zašel na dokument. Jak už název napovídá, hlavní postavou byl Miroslav Zikmund. Ten i ve věku 94 let působil velmi svěže a přesah do jeho soukromí a jeho komentáře činilo dokument zajímavým.
Jelikož mám trochu restík v mé knihovně v podobě nepřečtené knížky Legenda H+Z, tak jsem si v dokumentu našel dost nových informací. To, že spali na pyramidě či byli prvními, kdo sériově vyráběným automobilem přejeli Nubijskou poušť jsem vůbec nevěděl a o tom, že cestou sepisovali smlouvy na prodej tatrovek jsem neměl ani tušení. Krom těchto faktických informací se Zikmund poděluje i o problémy s režimem po 68 či o vztahu mezi ním a Hanzelkou. Vypadalo to, že si uvědomuje, že to je asi jeho poslední šance tyto věci sdělit. Párkrát mi totiž přišlo, že si není úplně jistý, jestli se má otevírat nebo ne, ale nakonec si řekl, že když je to dokument o něm, tak by toho měl říci co nejvíc. Dobré rozhodnutí.
Dost záběrů bylo i z jeho vily ve Zlíně, kterou si koupil za dvě vydání Afriky těsně před měnovou reformou. Zvenku tedy vypadala skoro až opuštěně, trávník sice posekanej, ale barák sám o sobě působil, že by si už nějakou renovaci zasloužil. To teda platí o venkovním vzhledu, vevnitř to bylo něco úplně jiného a já byl překvapen, jak prostorně a pěkně to tam vypadá.
Celkem mne potěšilo, když Zikmund říkal, jak často si je lidé navzájem s Hanzelkou pletli. Já měl totiž ten samý problém při kupování lístků. Raději jsem se tedy před vstupem do pokladny Světozoru podíval na plakát, ale i tak jsem to nakonec popletl. S Hanzelkou jsem si ho sice nespletl, ale myslím, že jsem si řekl o lístek na Století Miroslava Zindulky…
Dokument měl sice premiéru už v září a teď se už prodává na DVD, ale i tak bych spíš doporučil kino. Přeci jen, plátno je plátno a zážitek je oproti obrazovce někde jinde.