Ty necelé čtyry dny, co jsem strávil na švýcarské straně, mi přišly oproti těm předešlým jiné. Profil trasy byl tedy pořád nahoru dolů, ale krajina byla taková víc česká. Vápenec, lesy, popřípadě zelené kopce. Vysloveně hory moc vidět nebyly, za což zčásti mohla i povětšinou horší viditelnost. Domky a chatky byla věc jiná, ty měly alpský charakter. Mile mne překvapilo, že jsem nemusel měnit eura na franky. Nevím jak je to dál ve vnitrozemí, ale tady bylo placení v pohodě.

První švýcarské krávy vidím hned za chatou la Peule, ke které jsem sešel z Grand Col Ferretu.

V půce klesání z Grand Col Ferret jsem se v chatě la Peule stavil na něco k snědku a dostal jsem snad nejlepší vaječnou omeletu jakou jsem kdy měl. První dojem ze Švýcarska tedy excelentní. Jen o pár metrů dál vidím zaparkovaná dvě auta, jedno rumunské a druhé polské, to asi také něco vypovídá. Na švýcarské straně se také začínají objevovat dřevěnné kříže. Po zbytek dne je to stále z kopce a tak docházím až kousek za městečko la Fouly.

V rámci domněle odpočinkového dne jsem se rozhodl si konečně přeprat věci. Čekal jsem ledovou vodu, ale kupodivu to zas tak strašný nebylo.

Večer jsem měl asi něco z očima a připadlo mi, že další den bude odpočinkový, víceméně po rovině. Ráno tedy vyrážím trochu později a s dobrou náladou. Lesní cesta vedoucí kolem říčky Drance de Ferret chrání před sluníčkem a vede mírně z kopce. Super. Jsem ve výšce něco přes 1000m a ač je údolí obklopeno (téměř) třítisovými vrcholy, tak jich moc vidět není. Idylka trvá až do Issertu. Tady se totiž, k mému zděšení, začíná cesta vinout opět do kopce. A to celkem dlouho, až je z toho vystoupaných dalších 500m.

Po nečekaném (a dlouhém) stoupání, které bylo zpestřeno vyřezávanýma houbama kolem cesty, konečně vcházím do Champex a po chvíli jsem na promenádě u jezera.

Každý kopec ale má svůj konec a tak v pět konečně vcházím do Champex. I přesto, že je tu jezero, tak se mi tu nějak moc nelíbí. Je tu cítit takové to milionářské letovisko a to já nemusím. Kupuji si tu aspoň čokoládu, sladké pečivo a sýr. Dál je to opět z kopce, tentokrát ale mírného a tak se neděsím dalšího stoupání. O pár kilometrů dál si na noc opět zalézám pod strom. Za pološera, už ležící, slyším za mnou nějaké zvuky. Při otočení pak, nějakých 50m ode mne vidím kozoroha, který ovšem při mém pohybu hned prchá.

Trocha toho sluníčka ve Švýcarsku taky byla. Nevím jestli na to maj nějakej předpis anebo je to zvyk, ale takhle zarostlo kolem domků bylo často.

Ze začátku to je sice trochu z kopce, s výhledem na údolí řeky Le Rhone, pak se ale pomalu stoupá. Někde se cesta mění v potok, jinak se jde pěkně.

V noci mi myslím trochu zapršelo, ale větvičky nade mnou naštěstí zapracovaly a tak jsem ráno v suchu. Cesta, stejně jako včera, začíná z kopce, ale po sejití do údolí se jde opět do kopce. Žádnej velkej krpál není, jen takové táhlé stoupání, které končí až kousek pod vrcholem Bovinu v téměř dvou tisících metrech.

Výhled z Bovinu na město Martigny a na Grand Chavalard. Na druhé fotce pak pohled zpět odkud jsem přišel, s místem, kde jsem se stavil na polívku. Docházet se do práce asi není zrovna med. Zasněžený vrcholky vzadu patří (asi) Mont Blanc de Cheilonu.

Pak to jde trochu do extrému. Nejdříve se vyklesává do obce Trient (1300m.n.m.), aby se pak zase vystoupalo do 2200m. Většinu stoupání si nechávám až na další den, on i ten sestup dává dost zabrat. V noci přichází natolik vytrvalý déšť, že stromové krytí nemá nárok a já se přesouvám k přístřešku opodál, kde nejdříve dospávám na velkém stole (což je jediné suché místo, kde se dá natáhnout) a kolem deváté se přesunuji na lavičku. I za deště prochází pár skupinek, já ale čekám až přestane.  Vycházím tedy až v poledne. To už jen občas zapřeháňkuje a s tím si mé pončo poradí, naštěstí nefouká.

Viditelnost nic moc. V takovémhle počasí mi vždycky vzroste průměrná rychlost. Pro mokro si není kam sednout a tak nezbývá než šlapat.

Chvilku to vypadá, že by i mohlo být hezky, ale po přejití vrstevnice na 2000m se mé naděje rozplývají. Vstupem do mraku se objevuje i nepříjemný vítr a je opravdu nevlídno. Chata Col de Balme na hraničním vrcholu ve výšce 2191m je naštěstí otevřena a teplý bujón mi připadá jak živá voda.

Chatu Col de Balme jsem kvůli mlze viděl až na poslední chvíli. Vevnitř zrovna paní zatopila v kamnech, kterým bohužel netáhl moc dobře komín a tak to vevnitř vypadalo trochu jak venku. Smrádek ale teploučko.