Tak jsem konečně zdolal Rudou bouři od Toma Clancyho. Četlo se to pěkně, jen je to krapet bichle – v tištěné verzi něco přes 600 stran. Poprvé vydána byla roku 1986 a popisuje ozbrojený konflikt mezi SSSR a NATO bez použití jaderných či biologických zbraní. Dozvěděl jsem se o ni v jedné diskuzi pod článkem o současném dění na Ukrajině.

Začíná to tím, že radikální muslimové vyhodí do vzduchu ropné pole, ze kterého pokrývají Sověti velkou část své spotřeby. Rekonstrukce by zabrala roky a do té doby by byla země v silné energetické krizi, kterou by pocítili nejen běžní lidé, ale uskromnit by se musela dokonce i armáda. Valuty na nákup ropy nejsou. Vedení se bojí případné vzpoury občanů a ministrovi obrany se nelíbí ani výrazné oslabení bojeschopnosti, kterého by mohlo využít NATO.

Plán je jasný. Je třeba obsadit země Perského zálivu a ropy bude opět dost. Nejdříve je ale třeba rozeštvat NATO a dostat obyvatelstvo do bojové nálady. A tak se stane, že KGB zorganizuje výbuch v Kremlu, při kterém zahynou děti, které sem přijeli zaspívat Vedení. Z bombového útoku je obviněn občan Západního Německa. Na tomto se pak začne stavět konstrukce o nebezpečném Německu, které se chystá sjednotit. Nelze tedy jinak než na něj (a poze na něj) zaůtočit.

Atomové ani chemické či biologické zbraně nejsou politicky průchodné (co by tomu řeklo světové mínění) a tak se vše odehrává konvenčním způsobem. Podle plánu by válka v Evropě měla být do dvou (maximálně čtyř) týdnů vyhrána. Na moc déle ani nejsou zásoby pohonných hmot. Krom rychlosti je důležité také zamezit námořnímu zásobování zpoza Atlantiku. Ze začátku se pro Rusy (o žádné jiné zemi východního bloku není v knize ani zmínka) vyvíjí situace příznivě. Největším úspěchem je obsazení Islandu, který je klíčový pro kontrolu severního Atlantiku. Konvoje se daří likvidovat a NATO začíná mít problémy se zásobováním. V tuto dobu ale také začíná mít první úspěchy díky větší technologické vyspělosti. Nakonec se postup Rusů podaří zastavit, posádka na Islandu kapituluje a Politbyru začíná být jasné, že mají problém.

Ministr obrany je pro použití taktických nukleárních zbraní, pro jejihž nasazení získává i podporu Bezpečnostního výboru. Obava z reciprocity NATO a možné eskalace konfliktu do plné atomové války vede ke svržení tvrdého křídla Politbyra a k podepsání příměří. Na konci tedy halda mrtvých a problém s ropou nevyřešen.

Popis děje jde přes konkrétní osudy pár lidí, které nás provázejí situací v Německách, Islandu, Severním moři a Moskvě. Celkem dost jsem se ztrácel v armádní terminologii. Pro někoho kdo ví, jaké jsou rozdíly v letadlech, ponorkách a lodích to asi musí být ůchvatné čtení. Pro někoho, jako jsem já, kdo o tomto nemá ani páru, je ale i tak knížka čtivá. Mně se zdála nejlepší islandská linie příběhu, která popisuje cestu pár amerických vojáků, co přežili ruskou invazi.

Co se chování obou stran týče, tak je to stejné jak za Druhé světové války. Rusů je hodně a moc se s civilním obyvatelstvem nemažou no a Američani jsou ti hodní. Tedy žádné překvapení z rukou amerického autora :-).