Kvůli práci prokládané s dovolenou jsem se do Čech letos dostal poprvé až v půli května. V plánu jsem měl, krom navštívení nejnovější členky rodiny, hlavně si pěkně odpočinout. Ač to asi odporuje důvodu dovolené, tak já si při ni, již tradičně, moc neodpočinul a tak mi připadlo, že jsem téměř půlrok v nepřetržitém záběru. Víkend jsem ještě strávil těžce pasivně na gauči u televize, ale pak už se u mne začala opět probouzet aktivita a já věnoval následujících pár dní aktivitám tvůrčím i repetetivním v tempu rekreačním. Vyběhnout se mi podařilo jen dvakrát. Jednou z hladu na nákup a podruhé (abych nemusel zapínat velký bojler) k potoku na vykoupání, celkem pouhopouhých 10km.

Kousek kupy roští ve stodole jsem zdolal už v neděli, tu větší ale až po pondělní snídani ve formě experimentálního jablečného palačinkového koláče. Večer pak už bylo zřejmé, že se všechny bedýnky s roštím za stodolu nevejdou.

V neděli jsem zkusil jako zákusek udělat palačinky. Nepovedené těsto se mi ale na pánvi formovalo do něčeho, co připomínalo slítek, což byl populární koláč, který tu babička dělávala v létě. Večer jsem tedy vytáhl remosku, abych si připravil jeho variantu na snídani. Ve verandě byla celá přepravka jablek ze Sloupu, těsto jednodušší než na štrůdl a jelikož jsem byl ráno s výsledkem spokojený, tak se stejný postup opakoval i další dny. Remosku jsem vždy vyložil papírem abych ji nemusel mýt, nalil těsto, zapl, po deseti minutách posypal jablky, krystalovým cukrem a skořicí a nechal zapnuté ještě asi 15-20minut. Pak už stačilo jen poodklopit víko, aby to nebylo ráno úplně mokré a jít spát.

Těsto na “palačinkovník”

• 3 nebo 2 vejce
• 200ml mléka
• 100ml zakysané smetany, podmáslí nebo něčeho takového co zrovna přebývá
• trocha pomerančové nebo citrónové kůry
• špetka soli
• 4 lžíce mouky

Původní vzhled prostoru s polínky jsem si nevyfotil, to mne napadlo až druhý den ráno, kdy už tam byl vyskládán kousek “zdi” z venkovních polínek. Jak se za stodolou odkryla spodní prkna, na kterých polínka do teďka ležela, tak se ukázalo, že některá asi budou potřebovat vyměnit. Nejdřív to ale chce zlikvidovat (další!) kupu roští, která se tyčí na kraji.

Skládání roští do bedýnek byla pěkně (jakože příjemně) monotóní práce, při které těšilo, jak se kupa zmenšuje a věž z bedýnek svižně roste, takže den při této činnosti utekl jako voda. Večer bylo třeba vymyslet, kam ty bedýnky dát. Po telefonické konzultaci se mi potvrdila domněnka, že tím místem bude prostor za stodolou, kde ale momentálně bohužel nebylo místo. Nezbývalo, než prostor zaplněný polínky vyprázdnit. Aby situace nebyla úplně jednoduchá, tak na vrchu bylo dřevo z podzima, které by ještě potřebovalo trochu doschnout a staré kousky byly vespod. Problém jsem nakonec vyřešil tak, že jsem z “čerstvých” polínek vytvořil zídku, čímž jsem zabil dvě mouchy jednou ranou. Jednak takhle (snad) může dřevo stále dosychat a zároveň se tímto navýšila kapacita prostoru. To, že to vypadá uklizeněji je už jen bonus 🙂 Přesun dřeva mi zabral téměř celý den a nejvíc mne při něm překvapilo, kolik prachu a drobného bordýlku mezi polínky je, člověk by nejraději vzal nějaký speciální lux a všechno to jemné smetí vysál někam hodně daleko…

Při přehazování kompostu jsem měl možnost si vyzkoušet, jestli rozebíratelná konstrukce z loňska opravdu funguje a potěšilo že ano. Co z loňska nepotěšilo byl obsah megademižonu, který chutnal kvasinkovo-octovo-nahnilě. Po (hodně) malém se to pít dalo na uchování to ale nebylo.

Stihl jsem i dvě rychlovky. Jednou bylo zpřeházení kompostu (později jsem zjistil, že to se úplně dělat nemuselo) a druhou vyřešení demižónu. Při rozebírání části kompostové stěny jsem objevil jednu designovou chybku, což sice úplně nepotěšilo, ale jako pozitivní vidím to, že byla jen jedna. Problém je, že do díry v betonu, do které se nasazuje trn ocelového sloupku, se při přehazování dostává hlína, čímž se díra zanáší a pak není možno vrátit sloupek zpátky. Řešení je sice jednoduché, stačí díru zakrýt šutrem, ale stejně je třeba na to myslet. Co se megademižonu týče, tak jeho obsah si uchování nezasloužil. Nejspíše se projevilo to, čeho jsem se bál a sice, že na uraženém hrdle špunt úplně netěsní. Tak jako tak, bylo třeba obsah vylít. Nejdříve jsem použil klasickou akvarijní hadičku, se kterou bych ale obsah demižónu vyprazdňoval asi několik hodin. Po výměně za zahradní hadici to šlo mnohem rychleji a vše, i s vyčištěním, bylo hotovo během půlhodinky.

Po odstranění krycího dřeva vynikla mezera mezi křídly stodolových dveří ještě více. Před přiděláním dodatečné lišty bylo třeba nejdříve celou plochu pěkně srovnat.

Dveře do stodoly měly menší problém, který se řeší vzpěrou ze vnitř, v podobě možnosti otevření i zamknutých dveří. Jelikož mezera mezi křídly byla větší než zdrávo, tak zámek zaklapl jen tak tak a při použití větší síly nevydržel zapadnutý. Náprava vypadala celkem jednoduše – křídlo dveří stačí jen nastavit lištou, aby bylo delší. Opravdu to jednoduché bylo, ale pár drobných potíží se stejně objevilo.

Po přilepení a přivrutování nastavující lišty bylo třeba vytahat hřebíky z krycího dřeva.

Jedním z problémů bylo, že lišta měla snahu pod tlakem vrutů praskat a tak bylo třeba předvrtat hodně podobným průměrem, to jsem zjistil poté, co jsem všechny díry předvrtal co nejmenším vrtákem. Druhý problém souvisí s prvním. Hlava vrutu se do dřeva neschovala pouhým utažením a bylo třeba zahlubovat. Chvíli jsem také hledal správné vruty. Vznikl tak soubor čtyř různých druhů, který sice účel plnil, ale moc jednotně to nevypadalo. Až předposlední den jsem objevil krásnou sadu mosazných vrutů, které ve výsledku vypadají mnohem lépe. Pohledová strana to sice úplně není, ale stejně jsem se po tom cítil lépe.

Když už jsem měl křídlo sundané, tak jsem z něj rovnou i sundal oprýskávající barvu a přetřel ho lakem. Po nasazení pak bylo zřejmé, že někdy v budoucnu to bude chtít obě strany sjednotit.

Při odstraňování opryskávající barvy přišel vizuální problém. Doufal jsem, že dveře dostanou jakousi patinu, k dosažení tohoto efektu se ale očividně dochází jinou cestou. Abych sundal veškerou barvu, tak bych potřeboval letlampu a nebo bych musel hoblovat. Ani do jednoho se mi moc nechtělo už proto, že jsem nevěděl, jakou barvu, či kombinaci barev, poté zvolit. Po přetření lakem se pak rozdíl mezi dvěma křídly ještě zvětšil. Po nasazení o sebe půlky ve spodu trochu dřely, to ale celkem rychle vyřešila rašple…

Na to, že táta o víkendu upozornil na děravou plechovou konev, jsem si vzpomněl při opravě kování dveří, pokus o vodotěsnost ale nakonec nevyšel. Jakmile jsem začal šmirgrovat okolí díry, tak se hnedka kolem začaly objevovat delší, a když jich bylo pět, tak jsem to vzdal.

Kování kolem zámků jsem vyčistil a pak vytáhl svářečku, abych spojil prasklou část. Teprve když jsem nahazoval oblouk mi došlo, že by elegantnějším řešením bylo asi použití tmelu, který zbyl z loňské renovace brány. Vlastně ani nevím, jestli spoj vydržel přivrutování do dveří, kdy se tvar ještě trochu měnil a aby dveře nedrhly, tak přišlo na řadu i kladivo. Snad jo, uvidím až přijedu příště.

Závěr, stejně jako začátek, květnového pobytu v Čechách patřil Anežce, ségře a rodičům (ty si vyfotím zas příště 🙂 ).