Z počátku to tak nevypadalo, ale po dnešním ránu si mohu odškrtnout plavání za únor. Podle webu mělo mít moře 10-11°C, teploměr mi ale naměřil pouhých sedm. Kotníky rozhodně dávaly za pravdu teploměru. Problém asi bude v hloubce ve které se měří, anebo v denní době. Já to měřím na mělčině, kde bude mít velký vliv i teplota vzduchu. Dneska bylo zataženo s 5°C. Pokuď je oficiální měření dělaný ve větší hloubce, tak se to tak neprojeví. Já dál jak po pás nešel.

Při seběhu k pláži akorát přišla kroupová přeháňka, což mému odhodlání, jít do vody, moc nepřidalo. Nepomáhal ani studený vítr o rychlosti 40km/h. Pláž je sice trochu v závětří, ale i tak to k ideálu mělo daleko. Výhodou tohoto počasí bylo, že tu nebyli žádní lidé. Občas tedy prošel pejskař, ale nikdo na pláži zbytečně nezevloval.

Doba krize – dneska mne příroda přetlačila, kašlu na to.

Při prvním kontaktu s vodou jsem si říkal, že to není zas až tak strašný. Po dvou vteřinách už jsem byl ale zase na suchu a nohy pálily/bolely jak čert. Právě teď ten vítr moc nepomáhal. Kolečko vlez a výlez do kotníkové hloubky jsem si ještě čtyřikrát zopakoval, abych došel k závěru, že to dneska nedám. Že to někdy jindy a za jiných okolností půjde určitě mnohem lépe. Obul jsem se a jelikož mi zbýval čas, místo návratu jsem zvolil cestu k pláži Gyllyngvasse.

Jakmile jsem vyběhl, tak vysvitlo sluníčko. Myslel jsem si, že jak rychle se objevilo, tak i zmizí, ale po půl kilometru mi to nedalo a otočil jsem se zpátky. Nevím, jestli to bylo tím sluncem, anebo se mezitím tělo trochu adaptovalo, ale tentokrát jsem na druhý pokus zvládl potopit celé tělo a na třetí jsem dal minutová prsa, úplně na závěr jsem potopil i hlavu. Myslím, že to byla zatím nejdelší minuta tohoto roku. Tady při těch rychlejch namočeních je fajn, že tělo nestačí prochladnout a tak se hnedka po ustrojení cítí zase fajn. Jediné, co teďka odpoledne ještě cítím, jsou kamínky na ploskách nohou. V zimě jsou nějaké citlivější.

U spousty věcí se mi zdá, že je nezvládnu a že bych byl blázen to zkoušet. Většinou mi ale stačí, se na to mentálně připravit. Už večer si říkat, že to zítra dám a pak to nějak jde. U tohodle zimního plavání je to vidět nejlépe. Při mém středečním dlouhém běhu po pobřeží jsem si před vyběhnutím říkal, že bych mohl vodu zkusit, dokonce jsem si do baťůžku dal i plavky. Potíž byla v tom “mohl”, nakonec z toho nic nebylo. To včera večer jsem si před spaním říkal, zítra ráno mne čeká minuta plavání, budu muset vlést do studené vody, nemá cenu to nějak odkládat, to přece zvládnu atp. Druhá fáze pak je udělat ten poslední krůček. V tomto případě, přejít z kotníkovo-kolenní hloubky dál a potopit se. Když je venku zima, tak je tento krok o to těžší, že je potřeba sundat tříčtvrťáky a hlavně tričko a dlouhý rukáv. Jakmile se svlíknu, tak už vím, že to půjde. Toto mi ale funguje jen u krátkodobých a jednorázových cílů, typu – zítra někam vyrazím, u dlouhodobějších, ve smyslu – zvládnu stojku, naučím se azbuku, mi to bohužel hapruje.

Tričko na sebe. A fofrem.

Je to všechno v hlavě. Asi teda je nějaká hranice, kde už ani hlava nepomůže, ale já si vždycky vzpomenu na to, co mi říkával táta v dětství na pochodech, při mých stížnostech o bolavých nohách

Když tě teprve začaly bolet nohy, tak to znamená, že seš schopnej ujít ještě aspoň jednou tolik. (Tak nekňuč)

Tenkrát se mi to zdálo jako kruťárna, teď už vím, že to bylo podloženo životní moudrostí 🙂 Je dobré, že tam je zachycena i ta míra (třikrát víc už bys ujít nemusel).