Středeční přesun do Astoru nepatřil k mým nejšťastnějším i když vše začalo pěkně.

Původně jsem chtěl do údolí sejít pěšky nicméně místní trvali na to ať se s nima svezu na korbě džípu. S krosnou na zádech nic pohodlného po sundání už to šlo. Vysazují mne kousek před Sassu kde bydlí řidič džípu který pojede do Gilgitu. Moc dlouho nečekám, nejvíce času zabralo přesvědčit synka že s tátou jet nemůže a musí zůstat doma. Po cestě přistupují další lidé a když se napojujeme na KKH tak už jsme plní. Bohužel nejedeme na autobusák ale do centra takže opět musím využít hromadnou dopravu. Při nastupování přeceňuji své schopnosti a při snaze nastoupit i s krosnou pod stříšku kde je už jen jedno místo špatně přehmatávám a padám vzad. Pěkně na schody. Nejvíc cítím ránu do zátylku, ale nejfětší náraz schytala oblast mezi kostrčí a ledvinama. V prvotním šoku to vypadá že je vše ok, ale už cestou se necítím moc dobře. To že jsem moc nejedl a nepil tomu moc nepřidává. Minibus do Astore už je skoro zaplněný takže bych tu neměl čekat dlouho. Budoucí spolucestující se snaží navázat kontakt, ale na to fakt bemám náladu. Po prvotních frázích prostě odcházím přes ulici a sedám na lavičku v krámku co vypadá jako pekárna. Hlavně že je ve stínu. Pomalu upíjím vodu. Minibus trochu popojíždí tak se raději zvedám, ale je mi ukázáno že je za chvilku zpátky. Jen jedou blíže k těžkému nákladu který přijde na střechu. Sedám do restauračky a objednávám si čaj. Je mi ukázán MountainDew (limonáda) v ledničce což je určitě lepší varianta. Vzal bych asi i celou flašku ale je to rozlévaná varianta. Kalíšek mne překvapivě staví na nohy. Už necítím že bych ssebou měl někde seknout. Jak jsem přestával cítit následky rány do hlavy tak se začala ozývat záda. Nějak jsem se nasoukal úplně dozadu a za chvíli už jsme před sebou měli Nanga Parbat. Při zastavení na svačinu jsem už byl přijatelnější společník jen jsem měl trochu problém se posadit a poté vstát.

Bál jsem se že po odbočení z KKH bude cesta vypadat jak ta do Skardu, úroveň ale byla naštěstí lepší. Žádné čekání a pohybujeme se celkem rychle. Tedy až do chvíle než zastavujeme. Slyším nějaké syčení a tak myslím že jsme píchli. Prý je ale něco s nějakou trubičkou. Za deset minut bysme měli jet. Poškozená trubička a syčení mi nepřipadá jako něco co by bylo snadné opravit ale co. Naštěstí se dá sedět ve stínu, naneštěstí na kamenech. Zrovna teď kdy bych uvítal měkkou matraci a klid na lůžku. Auta a náklaďáky zastavují a řidič pomalu shromažďuje petky s vodou. Říkám si že lepší chladící než brzdová kapalina… Po necelé hodince přichází nová informace. Motor je v háji a mělo by přijet další vozidlo. Někteří cestující volí jízdu stopem, já ale o nějaké další dobrodružství zájem nemám a řaky hych musel sundávat krosnu a jelikož auta moc místa nemají tak kdoví jestli bych se někam vůbec nacpal. Ještě větší problém má šestičlenná rodina 🙂 Minibus nepřijíždí za chvilku ale až za více jak dvě hodiny a to ne ze strany od Gilgitu ale z Astoru. Čekali jsme tu více jak tři hodiny.

Už zbývá jen přeložit náklad a můžeme jet. V minibusu je teď bez pár lidí alespoň více místa.

Bohužel nejedeme dlouho. Někde se asi něco urvalo a přes silnici se valí voda. Podle počtu aut to vypadá že se tak stalo tak před půl hodinou. Další čekání.

Místní se s tím naštěstí snaží něco dělat a do proudu hází balvany. Připadá mi že ty musí být proudem hned uneseny ale voda je celkem mělká. Nejdříve projíždí první džíp a sklidí aplaus. Následují další a když se odhodlá i terénní toyota s nějakým papalášem tak to zkusí i osobáky no a pak už se to rozjede. Já raději zavřel okénko. Cestou pak míjíme radlici a traktor se sutí, takže situace se dále řeší. Objízdné trasy moc nejsou. Myslel jsem že přijedu brzy odpoledne a je z tého večer. Krosna dosedá přesně na bolavé místo takže se moc pohodlně nejde a zůstávám v prvním hotelu. Chtěl jsem tu zůstat na dvě noci, ale nečekal jsem že budu pořád ležet. Druhý den se situace moc nelepší. Nejhorší je vstát z postele ale ani normální chůze není bez problémů. Vypadá to spíše jako škrábanec než modřina a doufám že to najednou ráno přestanu cítit. Možná zůstanu v Astoru o trochu déle. Začátek treku ke K2 se blíží a už musím být opatrnější s plánováním.

Na hotel mne přišli legitimovat a zeptat se na mé úmysly hned tři lidé. Nejdříve turistická policie, pak vojáci a včera ráno normální policajt. Zrovna když se mi špatně vstává z postele a oblékají kalhoty 🙂